Komentář Petra Peška: Jak moc kazí Babiš pověst Česku?

Premiér Andrej Babiš přijíždí na summit v Bruselu (29. května 2019)

Premiér Andrej Babiš přijíždí na summit v Bruselu (29. května 2019) Zdroj: ČTK

Premiér Andrej Babiš
Andrej Babiš
Premiér Andrej Babiš oslavuje ve volebním štábu ANO vítězství v evropských volbách
4
Fotogalerie

Masové protivládní demonstrace v centru Prahy, auditní zpráva (byť předběžná) hovořící o zneužívání evropských dotací v řádu stamilionů korun, premiér čelící hrozbě obžaloby…není divu, že tyto věci zaznamenali i v zahraničí. Ať už v médiích či v politických kruzích. S podivem ale je, pokud na to někdo poukazuje jako na něco výjimečného. A poněkud přehnané jsou i reakce, které hovoří o poškození pověsti Česka jako o nějaké katastrofě.

Samozřejmě, že problémy kolem premiéra na renomé Česku v zahraničí nepřidají. A vyloučit se nedá ani to, že to může nějakým způsobem zhoršit naši pozici v Bruselu, například při vyjednávání o portfoliu v nové Evropské komisi. Anebo jednoduše proto, že se z nás stane tak trošku otloukánek. A že si někteří méně informovaní státníci, kteří o České republice v posledních letech uslyší jen v souvislosti se zmíněnými událostmi, udělají o naší zemi nepříliš hezký obrázek a zařadí si ji do kategorie východoevropských oligarchií.

Na druhou stranu nemá cenu toto dramatizovat. „Poškození pověsti“ není žádnou měřitelnou veličinou a navíc nejde o nic trvalého. Byť samozřejmě názory na míru škod se liší v závislosti na příslušnosti k vládnímu, či opozičnímu táboru. Názorně to bylo vidět v nedělních Otázkách Václava Moravce na ČT. Miroslav Kalousek (TOP 09) s dramatickým výrazem v tváři prohlašoval: „Máme své mezinárodní partnery a tam opravdu slyšíme, že to je ostuda.“ A jako další důkaz uvedl, že české události se objevují na titulních stránkách zahraničních novin. A Radek Vondráček (ANO) zase s bezelstným výrazem v tváři uklidňoval: „Já jsem se bavil se svými partnery v zahraničí, nic takového není.“ A pravdou se to podle něj nestane, ani když se to bude opakovat stokrát či tisíckrát.

Ještě pozoruhodnější je ale sledovat údiv nad tím, že o nás venku vůbec píší. Tato fascinace trvá od listopadu 1989, kdy nám dělalo z pochopitelných důvodů dobře, jak velkou pozornost – většinou i jak hezky – západní média Československu věnují. Velký podíl na tom měla disidentská aureola prezidenta Václava Havla. Získali jsme pocit, že pro svět opět existujeme. A že se o nás zajímá.

Nynější pozornost věnovaná zahraničními médii České republice je již úměrnější jejímu skutečnému významu v globální politice, tedy spíše malá a nárazová. Když se tu něco děje, tak se o tom prostě píše – tak jako v dnešních The Financial Times (zde pro zajímavost přehled jejich článků o Česku z poslední doby). Byť jistý „československý“ sentiment je u některých médií znát, například u televize CNN.

Může to působit jako zajímavý odraz domácího dění ve světě či vítaná příležitost vidět zdejší události z vnějšího, méně zaujatého pohledu. Ani toto ale nemá cenu přeceňovat a hledat za tím něco víc, nějaký důkladnější a pravdivější výklad toho, co se tu děje. Buď to zpravodajství vzniká s odstupem stovek či tisíců kilometrů od stolu, anebo mají zprávy o Česku „na svědomí“ zpravodajové (někdy pražští, jindy středoevropští), kteří jsou do určité míry prorostlí s místní mediální scénou.

A pak tu jsou zcela specifické, pikantní příklady „pohledu zvenku“. To když článek o dění v Česku napíše zdejší novinář, vyjde v zahraničním médiu, zmonitoruje se, často bez uvedení autora, a zde se vykládá jako důkaz toho, jak nás v cizině vidí. I to se děje. Takže nepodceňovat, ale ani nepřeceňovat.