Dva roky po sněmovních volbách se rozložení politických sil dramaticky nezměnilo. Tedy pokud bereme v potaz volební průzkumy a za dramatické nepovažujeme změny v řádu nízkých jednotek procentních bodů. Jistě, v evropských i senátních volbách vypadaly výsledky jinak než přede dvěma lety, ale to jsou hlasování silně specifická.
Stěžejní je situace hnutí ANO. Navzdory všem přešlapům, problémům či „účelovkám“ Andreje Babiše se jeho projekt drží na svém. Jak je to možné? Do karet mu jistě hraje příznivá ekonomická situace, která voliče často ukolébává a odrazuje od stranického přepřahání. Šéf ANO společně se svými marketéry navíc pochopil, že cílit na všechny voliče je neefektivní. Lepší je soustředit se na vybrané skupiny, které různá přilepšení, slevy či vyšší platy dokážou ocenit. Stejně jako dojem, že správu věcí veřejných má někdo pevně v rukách. A to zatím k vládnutí stačí.
Není lehké říct, jak se vlastně daří satelitům hnutí ANO. Sociální demokraté se zuby nehty drží nad pětiprocentní hranicí sněmovního přežití a snaží se zviditelnit, jak to jde. Komunisté sice svou tichou podporou přičichli k moci, dostali pár svých lidí do komfortních pozic a protlačili i pár věcí ze své třídně nenávistné agendy – třeba zdanění církevních náhrad – ale celkově také nemohou být příliš spokojeni.
A pak je tu opozice. ODS i Piráti od voleb posílili, nicméně v poslední době je u obou znát jakási stagnace. Samostrana Tomia Okamury stejně jako ostatní parlamentní uskupení se kymácí kolem pětiprocentní hranice.
Zbývají dvě klíčové otázky. Co zajišťuje současné vládní garnituře, nebo přinejmenším hnutí ANO, setrvalou popularitu navzdory nepřesvědčivým politickým výkonům? A dá se to nějak změnit? Lidé či přinejmenším voliči vládních a kvazivládních stran jsou spokojeni. Překážky kladené současnou vládou do cesty občanům, jako je třeba EET, jsou této voličské skupině buď zcela šumafuk, anebo se jí přinejmenším přímo nedotýkají. Protibabišovské pouliční protesty sice mají masový charakter, ale jejich dopad evidentně končí u klubu premiérových odpůrců.
Situaci může změnit třeba případný rozklad dominantního hnutí ANO. Což tedy není dvakrát pravděpodobné. Anebo ekonomické potíže, které by ovšem spíše než pravicově-liberální opozici posílily levicovější či „lidovější“ politické síly. Pak je tu ještě možnost, že „tradiční“ či nová opozice najde a voličům nabídne razantnější, výraznější agendu. Jinak nezbude než se připravit na „business as usual“ neboli česky další roky klidu na práci.
