Lubomír Zaorálek byl jmenován ministrem kultury, všem se ulevilo. Prezident Zeman si dokázal, že dokáže víc, než by se podle ústavy zdálo. Sociální demokraté vycouvali ze slepé uličky, do níž se předtím nechali zahnat. A premiér Babiš má zpět svůj oblíbený klid na práci.
Druhý pohled už tak uspokojivý není. Vrcholná politická reprezentace se teprve po více než třech měsících dokázala shodnout na obsazení ministerstva kultury. Tedy rezortu nikoli silového a při vší úctě ke kultuře nikoli klíčového. A tahanice nastaly, přestože tu máme vcelku srozumitelná ústavní pravidla pro výměnu ministrů, a navzdory koaliční smlouvě.
Dobrou zprávou je, že se podařilo najít řešení a všichni tři hlavní aktéři dokázali ustoupit. Hlava státu najednou „zapomněla“ na odborné předpoklady kandidáta. Premiér překousl fakt, že Lubomír Zaorálek na něj v minulosti ostře útočil. A sociální demokraté dali přednost setrvání u moci před prosazením svého původního adepta.
Obě vládní strany ale rezignovaly na obranu ústavy a rozložení moci v našem politickém systému. Premiér Babiš už od počátku uklidňoval hlavu státu, že do kompetenčního ani jiného sporu nechce jít, ač nejvíce utrpěla právě jeho kompetence.
A sociální demokraté, kteří si nejdřív naběhli zbrklým odvoláním Antonína Staňka a později netaktickým navržením Michala Šmardy, nyní o obraně ústavního pořádku také přestali mluvit. Očividně jim stačí, že to celé přežili. ČSSD by vlastně mohla být ráda, že se jí na sebe podařilo přitáhnout mediální pozornost. Také v politice sice platí, že i negativní reklama je reklama, voliči to ale zatím neoceňují. Včera zveřejněný volební model Medianu socialistům přisoudil hubených 6,5 procenta hlasů. Nezbývá jim než doufat, že napříště dotázaní více docení miliardy navíc vyždímané během jednání rozpočtu nepochybně i díky ústupku se Šmardou.
Může se ale opět projevit vnitrostranické pnutí – setrvání ve vládě aktivně podpořilo jen málo přes polovinu členů širšího vedení strany. Nemluvě o tom, že celá taškařice nadělala další šrámy na už tak nelehké koaliční spolupráci. Ale vůbec nejhorší zprávou je, že vrcholná politická reprezentace strávila tolik času a spotřebovala tolik energie na řešení tak malicherného sporu. Co až přijdou skutečné potíže?
Pokud si odmyslíme prezidenta, který si opět o kousek zvětšil vykolíkované mocenské hřiště, má celá tahanice vlastně jediného skutečného vítěze. Je jím post ministra kultury, který nabyl mimořádné důležitosti. Byť je to možná jen warholovských 15 minut slávy.
Autor je analytik deníku E15
