Komentář Petra Peška: Od čínské zdi k té pražské

Zdeněk Hřib

Zdeněk Hřib Zdroj: Michael Tomeš, E15

Čínské úřady sepsuly vedení Prahy. To prý svým jednáním narušuje česko-čínské vztahy. Takový způsob komunikace je pro tamní režim obvyklý. Přesto to nelze omlouvat ani přecházet. Hodnotit chování českých politiků je od Pekingu nediplomatické, zvolené formulace s náznakem výhrůžek jsou nepřijatelné. Potud je tedy jasno.

Jenže problematické bývají i české postoje vůči Číně. Na jedné straně se objevují neprozíravé vzývání nastupující velmoci, velebení spíše fiktivních čínských investic v Česku a někdy bohužel i servilita vůči Pekingu. Na druhé straně čeští politici zbytečné dráždí čínskou vládu, dopouštějí se aktivistických proklamací a akcí na hranici politického kýče.

Do druhé skupiny zapadá i snaha nynějšího vedení Prahy v čele s pirátským starostou Zdeňkem Hřibem o vymazání pasáže s „jednou Čínou“ ze sesterské smlouvy mezi oběma metropolemi. Jistě, ta pasáž tam být nemusela, nejspíš ani neměla. Když už ale smlouva jednou v této podobě vznikla, měla by taková i zůstat. Vymazání sporné pasáže Peking vnímá jako její popření a tomu odpovídá i jeho reakce. 

Politika „jedné Číny“ – neboli neuznávání samostatnosti Tchaj-wanu – je oficiálním postojem jak diplomacie české, tak prakticky všech zemí západního světa. Což ovšem nebrání čilým kontaktům s Tchaj-wanem. Ekonomickým, kulturním a v rámci zavedených pravidel i politickým. A nejen proto, že ostrovní firmy jsou řádově větším investorem v Česku než ty z pevninské Číny. Tchaj-wan je nám bližší mentalitou zhruba stejně lidnatého státu (cca 23,5 milionu obyvatel) a především svým demokratickým zřízením. A pro zpestření – kdysi i kurzem tchajwanského dolaru vůči české koruně 1:1.

Nic nebrání ani obdobným kontaktům s Čínou. Může to vypadat komplikovaně a zavánět pokrytectvím, ale taková je realita. Chápou to i v Tchaj-peji a jsou s tím smíření.

 A opět pro zpestření: někteří ostrovní politici, zvláště ti z nacionalistického Kuomintangu, s vidinou jednotné Číny i souhlasí. Jen by v jejím čele viděli raději sebe, než odvěké komunistické rivaly.  Ostatně v oficiálním názvu Tchaj-wanu je z historických důvodů „Čínská republika“. A navzdory občasným půtkám ostrovní firmy s pevninskou Čínou čile obchodují a masivně tam investují.

Nejde ale jen o Tchaj-wan. Vyvěšování tibetské vlajky je možná u některých českých politiků opravdu hnáno dobrými úmysly, často to ale zavání v lepším případě naivismem, v horším kalkulem.

A je to ode zdi ke zdi. Jindy jsme zase svědky směšného nadbíhání Číňanům s krtečkem, chválení „stabilizace“ tamní společnosti či potupných proklamací, jako bylo takzvané prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů, reagující na setkání ministra kultury Daniela Hermana s dalajlámou. 

Úplně přitom stačí držet se v mantinelech oficiálního českého postoje. Ekonomickou spolupráci s pevninskou Čínou pojímat racionálně a v rámci diplomatických pravidel udržovat kontakty i s entitami, které jsou v opozici k Pekingu. Pokud by byly české postoje jednotné, pevné a rozumné, dovolovali by si ve svých reakcích méně i představitelé čínského režimu. 

A na závěr oblíbená kvízová otázka pro hrdinné odpůrce Číny: kde byl vyroben váš oblíbený mobil?