… neboli tak to chodí. Těmito slovy se snažil utlumit exaltované společenské reakce Kurt Vonnegut Jr. Jeho knížky by nám měly být inspirací.
Měl i neměl pravdu. Ostatně jak to u spisovatelů bývá. A nemusíme chodit daleko, viz aktuální politické události. Třeba schválení státního rozpočtu na příští rok. Nepochybně je to vrcholem politického realismu. Anebo cynismu, bráno přísnou moralistní optikou. Schválení tak marnotratného zacházení s veřejnými financemi je přesně takovou situací, která k takovým otázkám vybízí.
A nejde jen o celkové vyznění rozpočtu. Škrtat peníze pro rezort obrany? Brát jim deset miliard? Vycházet v tom vstříc komunistům? Obojí je samozřejmě odsouditelné. Lehko, rychle a přesvědčivě. Jakkoliv je ale snadné tuto dobu a současnou vládní garnituru pranýřovat… tak lehké to prostě není.
Bráno postupně, je samozřejmě špatné přitáhnout komunisty k moci. Možná je banální to opakovat, ale je to nástupkyně strany, která tu celý národ čtyři desítky let držela v mentálním i materiálním gulagu. Takže není to jen symbolické…
Volební preference navíc nevyznívají pro vládní strany zrovna příznivě. Vládní hnutí ANO se propadá či stagnuje. Koaliční sociální demokraté se hledají kolem sněmovní linie ponoru, tedy kolem pěti procent. A komunisté, kteří nějak i 31 let po listopadových událostech dokážou přičichávat k moci, tak tak přežívají…
Pak je tu samozřejmě výše deficitu státního rozpočtu, která přesahuje 300 miliard. Nejen že je to obrovská částka, ale je to hlavně špatně zdůvodnitelná suma. Zadlužíme sebe, zadlužíme naše děti… no a co?
A právě to je základem mentality současné vládní garnitury. Povládneme s komunisty? Nevadí. Stejně s námi nechce nikdo jiný jít…
Uděláme „sekeru“ ve státním rozpočtu v řádu miliard? No a co… Vždyť naši voliči překousli šest miliard za slevy na jízdném. Tak proč ne tohle.
Což se samozřejmě spojuje v důvodových oblastech. Můžeme si zbortit iluze o vládních stranách. Předseda hnutí ANO a premiér Andrej Babiš se zaklínal, že těm zlým komunistům neustoupí a žádné peníze rezortu obrany brát nebude. Alespoň víme, že i on je politikem. Dokonce víc než jen to…
Zapadnout by nemělo ani chování koaličních sociálních demokratů. Principiálnost chování naší nejstarší demokratické strany se změnila v tak zoufale předstíranou potřebu zůstat u moci. I to je pochopitelné, byť pro juniorního vládního partnera poněkud potupné…
Čímž se dostáváme k roli KSČM. Tedy pohrobkyně státostrany, která tu po zhruba půlstoletí určovala chod událostí. Je samozřejmě skandální a vlastně i politicky nechutné, že tu komunisté diktují obranný rozpočet. Ale na druhou stranu, která z politických stran je vlastně z hlediska preferencí ve velmi špatné situaci?
A dál… Podle čeho můžeme této kvazivládní straně věřit její úmysly? A co když vstanou „noví bojovníci“? Přitažlivost levicového extremismu je přeci v českých zemích zřejmá, přinejmenším od husitského hnutí…
Ale co když je to opravdu jen politická hra? I tak by to bylo vážné...
