Spor o ministra kultury je mocenským sporem tří hráčů – prezidenta, premiéra a šéfa menší koaliční strany. Zároveň je to ale konfrontace tří typů přístupu k politice, jak ukázala i čtvrteční schůzka na Pražském hradě.
Na jedné straně je tu Miloš Zeman. Obratný stratég, který si s přibývajícím věkem bere méně a méně skrupulí. Na politický vrchol sice vystoupal v rámci strany, už jako šéf sociálních demokratů a později i jako premiér si ovšem počínal spíš jako sólista. Nynější prezidentská role mu svědčí ještě víc a užívá si to. Ve chvíli, kdy by jiní politici zaujali smířlivý tón, on vše ještě vyostří. A vychází mu to, tedy většinou.
S Andrejem Babišem jsou si v mnohém podobní. Oba se nerozpakují ohýbat zavedená pravidla i psané zákony ku prospěchu svému. Byť u premiéra to není na rozdíl od prezidenta užitek primárně politický, nýbrž ekonomický. A nutno uznat, že Andrej Babiš je v tom přeci jen zdrženlivější.
Premiér se i po pěti letech vládního působení holedbá tím, že není politik. Je to sice nesmysl, nicméně některé politické instinkty mu scházejí. Nahrazuje to ale vyjednávacími zvyky z byznysu.
A přestože zastupuje nejsilnější stranu, i on funguje spíše jako sólista – vzhledem k tomu, že ANO je projektem jednoho muže. Proklamace typu, že „předsednictvo předsedu pověřilo…“, nejsou ničím jiným než mediální hrou. Nebo vtipem.
I Andrej Babiš ale má svázané ruce. Kvůli závislosti na prezidentovi – mandát Miloši Zemanovi končí až za tři a půl roku – kvůli případnému těžkému sestavování nové koalice, kvůli hrozící obžalobě, kvůli auditům EU…
Třetí vzadu – šéf ČSSD Jan Hamáček – je zástupcem světa klasických stran. To mu sice vzhledem k vlivu regionů zužuje manévrovací prostor, jindy by mu ale stranická struktura poskytovala i silné zázemí. Jenže to by sociální demokracie nesměla být rozklížená a oslabená.
I u něj lze ale nalézt styčné body se zbývajícími dvěma hráči. S premiérem jej spojuje snaha získávat plody z vládního angažmá. A s prezidentem jej pojí nejen stejný stranický původ, ale i smysl pro politikaření. Hru s ministrem kultury ale rozehrál mimořádně nešikovně. Může být tedy rád, že Antonín Staněk si to svými výpady kazí sám.
