Stát nefunguje, jak má. Nedokáže jednat systematicky, není schopen zvládnout větší projekty od infrastruktury po sociální oblast. A vláda pouští veřejným financím žilou mnohem víc než jen kvůli koronaviru, aniž by to měla pokryté z příjmů či úspor.
Vysvědčení, které současné garnituře vystavil Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ), vyznívá tristně. Nejde ale jen o hodnocení uplynulého roku, řada zmíněných problémů se potáhne do budoucna. Mnozí ekonomové navíc předpovídají, že se neobejdeme bez zvýšení daní.
Jelikož se nedá čekat, že by s tím ještě tato vláda chtěla či dokázala něco dělat, bude to na té příští. A pokud se potvrdí trend z průzkumů veřejného mínění, padne to na nynější opozici. Takže triumf to bude hořký, ať už tomu budeme říkat danajský dar či trojský kůň.
Tolik alespoň ve zkratce závěry NKÚ, jak je prezentoval jeho prezident Miloslav Kala. Rozpočet nebyl připraven na zpomalení ekonomiky. Z meziročního růstu státních výdajů zhruba polovina – tedy 147 miliard korun – nesouvisela s koronavirem. Vláda tak své utrácení zaobalila do pandemické situace. Či slovy Miloslava Kaly, působila jako „katalyzátor, zesilovač problémů“.
Nejde přitom jen o to, že rostou státní výdaje. Problém je, že nejsou vyvážené. Je hezké, že vláda zvyšuje důchody, platy státních zaměstnanců – ale zároveň by to měla pokrýt zvýšenými příjmy a úsporami.
Například teď přišla ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) s předvolebním nápadem, jak přilepšovat k důchodu bonusem za děti. A posílat dřív do penze za nezhoršených podmínek zaměstnance z náročných profesí. Jen vědět, kde na to vzít…
Důchodová reforma se v programovém prohlášení vlády na první místo mezi zásadní priority. A výsledek: nula. Ostatně právě nedůsledné chování vlády je také jednou z výtek NKÚ. Stát podle něj „nedokáže jednat systematicky, ať už jde o budování infrastruktury, digitalizaci nebo sociální oblast“. Stačí se podívat, jak to dopadá s protahovaným tendrem na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany.
Specifickou oblastí jsou daně. Ani zde k nějaké systémové reformě nedošlo, jen k úpravě některých sazeb. V poslední době to bylo zrušení konceptu superhrubé mzdy, respektive pokles daně z příjmu u zaměstnanců. A opět – cíl dobrý, ale bez příjmového krytí. Výsledkem tak bude další manko ve státní kase.
Když k tomu připočteme výpadky příjmů a náklady spojené s koronavirovou krizí, plus obsluhu státního dluhu, nemáme před sebou zrovna růžovou fiskální budoucnost. A příští vládní garnituru – ať už ji bude tvořit kdokoliv – čeká mimořádně těžké politické zadání. Bez nepopulárního zvyšování daní to totiž asi nepůjde.
A stačit zdaleka nemusí ani obvyklá cesta nejmenšího odporu, tedy růst sazeb u alkoholu a tabákových výrobků, případně pohonných hmot. Dojít může na majetkové daně anebo DPH. V extrémním případě i k návratu superhrubé mzdy, či dokonce na sektorovou daň, i když do toho se asi nikdo bez vyčerpání ostatních možností pouštět nebude.
Anebo bude muset vláda šetřit například na státních zaměstnancích, jejichž řady se v minulých letech řádně rozrostly. Ani to jí na oblibě nepřidá.
Výměna současné vládní garnitury se jeví jako prospěšná. Jejím nástupcům ale nebude co závidět.
