Komentář Petra Zahradníka: Čas jsou peníze a test soudržnosti EU

Novým předsedou Evropské rady je Belgičan Charles Michel

Novým předsedou Evropské rady je Belgičan Charles Michel Zdroj: Reuters

Novým předsedou Evropské rady je Belgičan Charles Michel
Novým předsedou Evropské rady je Belgičan Charles Michel
Novým předsedou Evropské rady je Belgičan Charles Michel
Novým předsedou Evropské rady je Belgičan Charles Michel
5
Fotogalerie

Lze předpokládat, že není mnoho důležitějších situací, na které by tak pasovalo přísloví o tom, že čas jsou peníze.

Koronavirus zastihl Evropu opakovaně v rozpočtových nedbalkách. Přinesl situaci, kdy má smysl vrhat obrovské finanční částky na zamezení jeho následků, oživení ekonomiky a společnosti, ale též na funkčnost systémů krizového řízení, prevenci, včasné varování, koordinaci zdravotnických služeb či výrazný pokrok v medicinském výzkumu. Má to smysl, ale podle stávajících rozpočtových pravidel EU to zkrátka nejde.

Rozpočet EU je malý a velmi obtížně přizpůsobivý. Evropská komise to chce zcela po právu změnit a navrhuje vytvořit zcela nový způsob financování společných evropských potřeb, založený na originální a inovativní prvotní výpůjčce na finančních trzích a jejím následném, několik dekád trvajícím splácení – nikoliv přímými příspěvky členských států, nýbrž prostřednictvím tzv. vlastních finančních zdrojů unie. Objem tohoto prvního pokusu není větší než 4,1 procenta unijního HDP, tedy zcela v rámci ekonomických možností EU.

Komise v této svízelné době navrhla velmi progresivní model, který by měl být inspirací nejen pro řešení mimořádných situací, nýbrž i pro „normální″ budoucno, v němž se již konečně alespoň částečně překoná onen tradiční hokynářský pohled, sledující to, jak je pro koho jaký nástroj (ne)výhodný, jak (ne)byl ušit na míru toho či jiného, a co za to tedy ten další dostane. A přitom uniká smysl tohoto řešení ve svém celku a komplexnosti – v záchraně jednotného trhu, který je výhodný pro všechny, v překonání rozdrobenosti unie a v hraní si na svém vlastním písečku, mnohdy na úkor těch druhých.

A právě v těchto fatálních situacích se jasně ukazuje, která z institucí EU je stále suverénně nejmocnější. Je to Evropská rada. Žádný tzv. Brusel, žádná jeho přebujelá administrativa, jejíž přebujelost je navíc značně nadsazována. Všichni čekají na to, jak se rozhodnou a k jakému závěru dojdou šéfové členských států a vlád. Osoby, mající své primární závazky a politické zájmy ve svých vlastních zemích, pro které je pozice členů Evropské rady spíše „vedlejšák“, či „melouch“. Přes všechen učiněný pokrok je evropská integrace stále takto mělká.

To, že mnozí z nich mají též starost o společný evropský zájem, jim nelze upřít. Jinak by zřejmě netrávili tři náročné dny v kuse hledáním společné dohody o budoucím finančním modelu. Není však snadné dát dohromady fakticky čtyři tábory: pandemií postižený a již předtím ekonomicky zesláblý jih; čtyři velmi bohaté středně velké země; střední a východní Evropu, především symbolizovanou Visegradem, a pak Německo, unijního lídra, aktuální předsednickou zemi Radě EU, se zájmy v mnoha azimutech.

Tento aktuálně prožívaný test není pouze obtížným dosahováním dohody o finančním rámci. Je to reflexe faktické míry a intenzity integrace v Evropě – test soudržnosti a odolnosti unie jako celku. Nastalá situace jen ukazuje, že EU je stále ještě daleko více uskupením pro dobré počasí, kdy funguje v zásadě uspokojivě pro všechny zúčastněné. Značné rezervy má v situacích, kdy se počasí zhorší a prudký déšť a bouřky nabývají podoby exogenních šoků a krizí; v takových chvílích hodnota integrace v očích jejích jednotlivých členů prudce klesá. Uplynulé tři dny byly testem toho, zda je unie schopna tento stav mysli překonat. Komise jí dala svým návrhem do rukou velmi dobrý nástroj; otázkou je však to, zda trošku nepředběhl dobu.

Dnešní situace je stále dost vážná a vyřešeno dosud nebylo nic. A čas v tom vskutku hraje mimořádně důležitou roli. Bude-li promrhán, nebude již čemu odolávat; naopak krize a šoky udolají nás.