Lze předpokládat, že není mnoho důležitějších situací, na které by tak pasovalo přísloví o tom, že čas jsou peníze.
Koronavirus zastihl Evropu opakovaně v rozpočtových nedbalkách. Přinesl situaci, kdy má smysl vrhat obrovské finanční částky na zamezení jeho následků, oživení ekonomiky a společnosti, ale též na funkčnost systémů krizového řízení, prevenci, včasné varování, koordinaci zdravotnických služeb či výrazný pokrok v medicinském výzkumu. Má to smysl, ale podle stávajících rozpočtových pravidel EU to zkrátka nejde.
Rozpočet EU je malý a velmi obtížně přizpůsobivý. Evropská komise to chce zcela po právu změnit a navrhuje vytvořit zcela nový způsob financování společných evropských potřeb, založený na originální a inovativní prvotní výpůjčce na finančních trzích a jejím následném, několik dekád trvajícím splácení – nikoliv přímými příspěvky členských států, nýbrž prostřednictvím tzv. vlastních finančních zdrojů unie. Objem tohoto prvního pokusu není větší než 4,1 procenta unijního HDP, tedy zcela v rámci ekonomických možností EU.
Komise v této svízelné době navrhla velmi progresivní model, který by měl být inspirací nejen pro řešení mimořádných situací, nýbrž i pro „normální″ budoucno, v němž se již konečně alespoň částečně překoná onen tradiční hokynářský pohled, sledující to, jak je pro koho jaký nástroj (ne)výhodný, jak (ne)byl ušit na míru toho či jiného, a co za to tedy ten další dostane. A přitom uniká smysl tohoto řešení ve svém celku a komplexnosti – v záchraně jednotného trhu, který je výhodný pro všechny, v překonání rozdrobenosti unie a v hraní si na svém vlastním písečku, mnohdy na úkor těch druhých.
A právě v těchto fatálních situacích se jasně ukazuje, která z institucí EU je stále suverénně nejmocnější. Je to Evropská rada. Žádný tzv. Brusel, žádná jeho přebujelá administrativa, jejíž přebujelost je navíc značně nadsazována. Všichni čekají na to, jak se rozhodnou a k jakému závěru dojdou šéfové členských států a vlád. Osoby, mající své primární závazky a politické zájmy ve svých vlastních zemích, pro které je pozice členů Evropské rady spíše „vedlejšák“, či „melouch“. Přes všechen učiněný pokrok je evropská integrace stále takto mělká.
To, že mnozí z nich mají též starost o společný evropský zájem, jim nelze upřít. Jinak by zřejmě netrávili tři náročné dny v kuse hledáním společné dohody o budoucím finančním modelu. Není však snadné dát dohromady fakticky čtyři tábory: pandemií postižený a již předtím ekonomicky zesláblý jih; čtyři velmi bohaté středně velké země; střední a východní Evropu, především symbolizovanou Visegradem, a pak Německo, unijního lídra, aktuální předsednickou zemi Radě EU, se zájmy v mnoha azimutech.
Tento aktuálně prožívaný test není pouze obtížným dosahováním dohody o finančním rámci. Je to reflexe faktické míry a intenzity integrace v Evropě – test soudržnosti a odolnosti unie jako celku. Nastalá situace jen ukazuje, že EU je stále ještě daleko více uskupením pro dobré počasí, kdy funguje v zásadě uspokojivě pro všechny zúčastněné. Značné rezervy má v situacích, kdy se počasí zhorší a prudký déšť a bouřky nabývají podoby exogenních šoků a krizí; v takových chvílích hodnota integrace v očích jejích jednotlivých členů prudce klesá. Uplynulé tři dny byly testem toho, zda je unie schopna tento stav mysli překonat. Komise jí dala svým návrhem do rukou velmi dobrý nástroj; otázkou je však to, zda trošku nepředběhl dobu.
Dnešní situace je stále dost vážná a vyřešeno dosud nebylo nic. A čas v tom vskutku hraje mimořádně důležitou roli. Bude-li promrhán, nebude již čemu odolávat; naopak krize a šoky udolají nás.