V Česku nastalo ústavní dusno. Absolventi všech fakult Vysoké školy života se promptně přeškolili z docentů biatlonu a epidemiologie na PhD. v oboru ústavního práva. Přitom stačilo jen málo. Aby Ústavní soud zrušil podstatné části volebního zákona a de facto označil všechny sněmovní volby za posledních dvacet let za neústavní. Taková prkotina.
Na čem panuje shoda? Především na skutečnosti, že se podařilo napravit nemravnou nerovnost. To samo o sobě není málo, i když se můžeme dál ptát, proč rozhodnutí přišlo tři roky po podání stížnosti, ve volebním roce, navíc až poté, co prezident již volby vyhlásil.
Zajímavý je též pohled do nitra Ústavního soudu, měřitelný počtem takzvaných disentů, tedy stanovisek soudců, kteří s nálezem nesouhlasí. Čím dál častěji se stává, že je soud rozdělen, třeba k předchozímu nálezu k ochraně přírody a stavebnímu zákonu se sešlo sedm disentů z patnácti hlasů v plénu, k volebnímu zákonu jsou čtyři.
Ukazuje se, že měl Pavel Rychetský pravdu se svým konceptem Ústavního soudu jako třetí komory parlamentu. Politika a rozdělení společnosti pomalu zasahuje i jinak výsostnou oblast ústavního práva. Na posouzení čtenáře ponecháme, zda je to dobře.
Pak jsou tu samozřejmě praktické otázky. Snese politická scéna tak silný zásah, a tak krátce před volbami? Bude muset. O nálezech Ústavního soudu se nediskutuje. A když, tak ve Štrasburku. Několik let. Vysmívána bývá role Pavla Rychetského, který zrušená pravidla jako místopředseda Zemanovy vlády a šéf její Legislativní rady sám připravoval a coby senátor pro ně hlasoval. Ušklíbnutí ponecháme historii, spíš se budeme ptát, proč Ústavní soud v minulosti nereagoval. Zvěrstva v podobě propadlých hlasů pro strany, například Zelené, kteří v roce 2006 nezískali mandáty v Libereckém a Královéhradeckém kraji ani při výsledku vysoko nad pět procent, jsou dostatečně známá. Dříve ale ústavní soudce nechávala v klidu.
V roce 2009 Ústavní soud zrušil už vyhlášené předčasné volby, když vyhověl stížnosti poslance Miloše Melčáka. Pamětníci si vzpomenou, že to nebylo tak úplně z Melčákovy vůle. Stížnost mu psal advokát Jan Kalvoda a byla to taková sympatická ukázka, jak hegemonům, tehdy ODS a ČSSD, ukázat dlouhý nos. Čili ústavní precedens ve smyslu zásadního obratu krátce před volbmi už bychom také měli, tehdy šlo dokonce o pouhé týdny.
Zbývají otázky praktické. Aby bylo v říjnu vůbec podle čeho volit, musejí se teď rychle dohodnout poslanci i senátoři. V současné konstelaci se to zdá jako nemožné. Zájmy jsou parciální. Populisté ovládající dolní sněmovnu nemají dostatečné zastoupení v horní, a naopak s demokraty. Bude třeba vyjednávat. Líbí se nám myšlenka, že by třeba sněmovna jako styčného zpravodaje poslala do Senátu poslance Volného, to by mohlo věci urychlit. Tolik k očekáváním, která nová realita vzbuzuje.
Přesto je dobré na obě komory parlamentu vytvářet tlak. Ústavní soud měl jistě možnost platnost svého nálezu o rok dva odložit a dát zástupcům lidu víc času. Ale proč? Jsou zvoleni proto, aby pro lid pracovali. Ústavní soud jim dal zadání. Koneckonců daňový systém dokázali za pár dní společnými silami překopat k nepoznání. Tak ať makají.
