Národní investiční plán z pera kabinetu Andreje Babiše je v zásadě seznamem nápadů za osm bilionů korun, které by měly zlepšit fungování Česka. Na realizaci všech projektů by bylo zapotřebí vynaložit výdaje o velikosti pěti státních rozpočtů na příští rok.
Stát bude v roce 2020 hospodařit s výdaji 1618 miliard korun, z toho investice budou tvořit pouhých 146 miliard. Tímto tempem by realizace třicetiletého investičního plánu trvala přibližně 55 let. Je tedy zřejmé, že pokud by se plán měl brát vážně, musejí se investice výrazně zvýšit. Vzhledem k tomu, že plán končí rokem 2050, měly by v roce 2021 investiční výdaje vzrůst o 122 miliard korun proti roku 2020 a neklesnout dalších 30 let.
Na první pohled je zjevné, že finanční nároky investičního plánu dalece přesahují rámec běžných politických diskuzí. Ty se vedou o tom, zda je roční schodek ve výši 40 miliard korun příliš vysoký a zda by se v době růstu mělo hospodařit vyrovnaně. Politici, kteří většinou nemají ekonomické vzdělání, si přitom neuvědomují širší souvislosti. V debatách obvykle ignorují třeba nastavení měnové politiky a chovají se pouze jako účetní, kteří přehazují miliardy mezi jednotlivými rezorty. Tímto stylem se ambicím Národního investičního plánu nikdy ani nepřiblížíme.
Pro jejich alespoň částečné naplnění by bylo nutné úplně změnit dosavadní národohospodářskou strategii. Ta současná v zásadě spočívá v udržování relativně nízkého zadlužení naší země. Nedochází k výrazným rozpočtovým stimulům, které by poháněly růst ekonomiky. V případě, že by vláda myslela svůj investiční plán vážně, by musela tento přístup z gruntu přehodnotit. Zjednodušeně řečeno – bylo by nutné si na realizaci investic půjčit. Hodně. Tím by se mělo zvýšit tempo růstu ekonomiky, což by zemi posléze pomohlo při splácení dluhů.
Aktuální situace na trhu přitom dlužníkům přeje. Mnohé země si půjčují se zápornou úrokovou sazbou. Česko by se do takové situace mohlo dostat také, kdyby správně řídilo státní dluh a vydávalo dluhopisy v eurech. To by umožnilo získat peníze na investice.
Na druhé straně bychom si měli uvědomit, že žijeme v Česku. Než změníme strategii, připomeňme si, že s investicemi máme vážné problémy. I když vlády napříč novodobou historií i politickým spektrem slibovaly, že chtějí zlepšit situaci v dopravě, žádné se to valně nepodařilo. Můžeme se také podívat, jak nám jde čerpání evropských peněz. Nic moc. A v neposlední řadě bychom neměli zapomínat ani na korupční a klientelistické skandály, které byly v minulosti s realizací mnoha investic spojeny.
Autor je hlavní ekonom společnosti BH Securities
