Komentář Terezy Spencerové: Jeruzalém a co přijde po něm

Už loni v prosinci Donald Trump označil Jeruzalém za jediné hlavní město Izraele. Tím pohřbil myšlenku jeho rozdělení mezi Izrael a Palestinu a s ní fakticky i samotnou vizi nějakého palestinského státu. V úterý pak přestěhováním amerického velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma celý proces jen formálně uzavřel.

Na jedné straně tímto aktem sice porušil všechny možné rezoluce OSN, které Východní Jeruzalém stále považují za „hlavní město Palestiny“, ale na druhé straně „v terénu“ žádnou revoluci nepředvedl.

Takzvaný „palestinský stát“ existuje jen na papíře. Z původního území, které pro něj před 70 lety vyčlenila OSN, zbývá dnes po letech izraelské okupace už jen asi 11 procent. Navíc v podobě tří oddělených „ostrůvků“, na nichž žádný životaschopný stát existovat beztak nemůže.

Je přitom současně očividné, že především jeden z těchto ostrůvků, Pásmo Gazy, je pro Izrael něco jako horký brambor. Bezmála šedesát zabitých a skoro tři tisíce zraněných Palestinců ve slavnostní den amerického „uznání Jeruzaléma“ židovskému státu na image rozhodně nepřidává.

A jakákoli další agrese v zablokované Gaze může vše jen zhoršit. Ba co víc, další agrese nebo i jen uchovávání současných podmínek k nežití dříve či později donutí obyvatele Gazy k povstání.

Mezinárodní výbor Červeného kříže před rokem konstatoval, že je toto území na pokraji „systémového zhroucení“, zatímco OSN dodala, že podmínky v celém pásmu budou během pár let „neslučitelné se životem“.

Na vině ovšem není jen totální izraelská blokáda. Svůj podíl má i vedení palestinské samosprávy v Ramalláhu na okupovaném Západním břehu Jordánu.

Ve snaze oslabit moc fundamentalistů z Hamasu, kteří Gazu do té či oné míry ovládají, se k izraelskému tlaku pravidelně přidává i „palestinský prezident“ s diktátorskými manýry Mahmúd Abbás, aby posílil svou moc, nebo se u ní alespoň za každou cenu udržel.

Jinými slovy, palestinský problém nezmizel. Takže otázkou zůstává, co dál. Určitou odpověď nabízejí spekulace, že někteří palestinští činitelé se souhlasem Izraele vyjednávají s Egyptem o plánu, podle nějž by se Pásmo Gazy „přelilo“ na sousedící egyptský Sinajský poloostrov.

Tím by vznikl „palestinský stát“, v němž by našli místo obyvatelé Gazy, ale potenciálně i miliony palestinských uprchlíků.

Izrael by tím navždy oddělil Gazu od Západního břehu a egyptský prezident Sísí by obnovil roli Káhiry coby hybatele událostí na Blízkém východě.

Západní břeh by posléze připadl Jordánsku, čímž by se pro Izrael palestinská otázka s konečnou platností vyřešila.

Podle izraelských médií USA na toto téma jednaly už předloni. Už nyní lze přitom celý projekt prodávat světové veřejnosti jako veskrze humanitární gesto. Sice s ním zmizí historické území Palestiny, ale zato skončí strádání Palestinců v Pásmu Gazy. Celý plán má sice ještě mnoho much, ale jeví se v zásadě jako reálný.

Autorka je komentátorkou Literárních novin