Mám dosud schovanou titulní stranu Financial Times z 12. září 2001. Také titulku našich novin ze dne poté, co padla Lehman Brothers. Oboje to jsou noviny napsané v den, kdy bylo jasné, že svět se radikálně změní. Schovávám si také deník z pátku 13. března 2020, s nouzovým stavem a zavřenými hranicemi kvůli koronaviru. Zatím na podmíněnou hromádku.
Pád Lehman Brothers změnil podobu světové ekonomiky tak, že to popřelo celkem velkou část do té doby platné ekonomické teorie. Finanční sektor se po krizi neprůstřelně zreguloval a globálnímu byznysu začali leckde vládnout úředníci z centrálních bank a jiných dohledových institucí. Hodnota peněz, natož různých finančních nástrojů, se rozmlžila. Aby se zabránilo jakékoli další krizi, levné peníze napumpované do ekonomiky daly vytvořit nové vrstvě bohatých na jedné straně, na straně druhé vznikly problematické bubliny a bublinky, většinou těsně vedle regulovaných trhů - viz ceny nemovitostí rostoucí do nebe, kryptoměny či fenomén pološedých korporátních dluhopisů, který mimochodem ještě zabolí.
Politicky vedla finanční krize ve svých důsledcích k dvourychlostní Evropě, černobílému hodnocení Bruselu, k populismu, který se nejdříve objevil v nejpostiženějších zemích (Maďarsko, Itálie...) i k různým zpátečnickým tendencím ve snaze zalézt před globalizací někam do bezpečí.
Podobně nedozírné důsledky mělo pro svět 11. září před devatenácti lety. V důsledku bezprecedentního teroristického činu se rozpoutalo několik vleklých válek na Blízkém východě, které do Evropy doléhají i v podobě dosud neskončené migrační krize, vzniklo a omluvilo se tím mnoho ošklivých věcí, zostřily se náboženské třenice. Lidé dobrovolně odevzdali úřadům, armádě a bezpečnostním složkám kus svých práv kvůli pocitu bezpečí. I všudypřítomné kamery, svlékání na letištích i zákazy kouření „z bezpečnostních důvodů“ jsou zprostředkovaným dopadem původní tragické newyorské „černé labutě.“
Zda koronavirus bude podobně disruptivním zásahem do světa, nemůže ještě nikdo vědět. Jisté je, že opatření, která byla dosud použita, jsou na scéně poprvé. Boj s virem ohrožujícím svět známe jen z béčkových filmů. První rysy jsou ale varovné. Při vší úctě ke snaze vlád izolovat problém, pokud si někdo vyzkouší brutálně omezit lidská práva všech obyvatel - ve chvíli, kdy je pár desítek lidí nakaženo nemocí - a jde mu to úplně hladce, otevírá to lecčemu v budoucnu dveře. Minimálně třeba dalším úřednickým zásahům zdůvodněných jakýmkoli „vyšším zájmem“.
Co se stane s paralyzovanou ekonomikou, uvidíme až dle dalšího vývoje, ale je pravděpodobné, že autoři hlášek typu „v Praze ceny nájmy/nemovitostí již nikdy neklesnou“ brzy uvidí, jak moc byly nafouknuté tím, že si tisíce Pražanů hrály na hoteliéry. Mnohé podniky měsíční karantény bez byznysu nepřežijí, řadě lidí se zmenší bohatství. Bolet to bude, ale pořád ještě se dá doufat ve vývoj typu V, pokud se situaci podaří rychle vyřešit.
Takhle to bylo v případě velkých povodní, co Praha zažila v roce 2002, kde velká část města byla paralyzována, poškozené metro, lidé spali v tělocvičnách, byl vyhlášen stav nouze a škody byly vyčísleny na zhruba 80 miliard. Ve čtvrtích jako nyní hipsterský Karlín či jinde u vody se prodávaly byty, domy a pozemky za pakatel, protože se lidé báli vlastnit v tu dobu nepojistitelnou nemovitosti. Dopad na ekonomiku byl ale ve finále minimální, naopak ji obnova hned v příštím roce nakopla. Nezůstala v platnosti žádná omezující opatření, ale vybudovala se funkční protipovodňová ochrana.
Klíčem k tomu, proč lidé a instituce dovolí úřadům ponechat v platnosti původně jen krizovou - a do té doby nepředstavitelnou - regulaci, je hloubka strachu, kterou událost v lidech dlouhodobě zanechá. Takže doufejme, že Česko po globálním koronaviru bude jako Česko tehdy po lokálních povodních.
