Komentář Tomáše Kálala: Nestahujte kalhoty, konec korporátních dluhopisů je daleko

Zoot, ilustrační foto

Zoot, ilustrační foto Zdroj: Zoot

Zoot, ilustrační foto
Zoot
Zoot
4
Fotogalerie

Pokud to tak půjde dál, budou za chvíli korporátní dluhopisy plnit i přední stránky bulvárních deníků. Těší se teď stejné popularitě jako akcie při kupónové privatizaci. Způsobil to přitom default jediného z výrazných emitentů. Letos v lednu se otřásl v základech největší online oděvní obchod Zoot. To by v online světě nebylo nic výjimečného, kdyby si „výdejna radosti“ nepůjčila také od drobných investorů právě skrze korporátní dluhopisy a v březnu jim neposlala kupon. Rozeběhl se kolotoč, do kterého se přimotalo ministerstvo financí, ČNB, banky, investiční odborníci a především držitelé zkrachovalých dluhopisů.

Postavme se ale nohama na zem. Default v oblasti dluhopisů není bohužel nic výjimečného. Z povahy věci jsou to většinou dluhy podřízené všem ostatním dluhům. A tak by k nim měl přistupovat i investor. Přinejmenším se nejprve podívat, jestli je vlastní kapitál společnosti

vůči jejím dluhům na udržitelné úrovni. Když už se firmě nedaří shánět další akcionáře nebo když nechce ředit stávající majitele, jde si pro peníze nejprve do banky. Pokud už firma nemá, co by bance zastavila, a její provozní úvěry začínají být drahé, přicházejí na řadu dluhopisy.

Existují i situace, kdy banku podnikatel ani neosloví, a tak vedle jejího vlastního kapitálu půjčují firmě pouze držitelé jejích dluhopisů. V tom případě může být postavení držitelů dluhopisů i velmi výhodné, protože jim třeba náleží i nějaká ta zástava.

Korporátní dluhopisy jsou a vždy budou součástí diverzifikovaného portfolia. Jakmile nesázíme na jednu kartu, jeden default nemusí být ve vývoji portfolia ani vidět. Do budoucna se obdobné získávání prostředků snaží podpořit i ministerstvo financí. Ve své nové Koncepci rozvoje kapitálového trhu se jednak chystá na ochranu drobných investorů, jednak chce motivovat firmy, aby bondy využívaly a rozhýbaly jimi i místní kapitálový trh. Za trošku jiný konec to bere centrální banka, která se snaží omezit okruh investorů, kteří si budou moct dluhopisy nakoupit.

Buďme však rádi, že je máme. S velmi nízkými výnosy státních dluhopisů, rekordně nízkými výnosy z nemovitostí a akciemi oceněnými nad dlouhodobým průměrem totiž může pár dobře vybraných korporátních bondů přinést solidní zisk a pokořit ostatní aktiva. Měřítkem rizika je samozřejmě výnos a v tomto odvětví se vyplácí nebýt chamtivý. To znamená neporovnávat jednotlivé nabídky jen podle výnosu. Dluhopis není spořicí účet, leckdy tady méně znamená více.

Hanění trhu korporátních dluhopisů jako celku rozhodně není na místě. Jen je třeba nebrat je jako garantované produkty, a to ani ty zajištěné. Zástava mnohdy nepokrývá celou emisi, nebo je složitě zpeněžitelná.

Zajištění mateřskou společností emitenta nemusí dokonce fungovat vůbec. Naopak dluhopisy zajištěné nemovitostí v hodnotě přesahující velikost emise jsou komfortním investičním nástrojem i pro konzervativního investora. Ano, na Západ to máme ještě daleko. Dluhopisové financování firem je tam mnohem rozvinutější a obchodování s nimi na západoevropských trzích dělá z těchto nástrojů velmi likvidní způsob zhodnocení úspor. Kvalitní korporátní dluhopis nenajdete ležet na ulici ani na Facebooku. Zpravidla by vám ho měla nabídnout banka, investiční společnost nebo obchodník s cennými papíry. Ti totiž mají zájem si emitenta pořádně proklepnout a snažit se rozporovat jeho „exponenciální“ a „hokejkové“ business plány.

Samozřejmě že prudký růst úrokových sazeb by zapříčinil další defaulty na trhu. A s těmi také investoři musejí kalkulovat. Pojďme ale oslavovat každý splacený dluhopis stejně intenzivně jako glosujeme Zoot – a uvidíte, že spokojených investorů je na tomto trhu více než dost. Korporátní dluhopisy fungují a budou fungovat dál. Nestahujte kalhoty, ať nejste nakonec jediným naháčem mezi spokojenými investory.