Fiskální pakt – tedy dohoda evropských zemí, že nebudou zbytečně utrácet a budou snižovat své deficity – se stal démonem české politiky. Místo rozumného přístupu k veřejným financím válčíme o něco, co by měly rozumné politické strany chtít
Fiskální pakt neboli Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii byl podepsán 25 členskými státy EU v březnu 2012, tedy všemi tehdejšími členy kromě Velké Británie a Česka.
Fiskální pakt měl potvrdit závazek zemí eurozóny, že budou snižovat své deficity a dluh, nebude se opakovat plýtvání veřejnými penězi jako před krizí v roce 2008 a že budou lépe koordinovat svou hospodářskou politiku, neboť země EU jsou na sobě kvůli propojení evropského trhu vzájemně závislé. Závazky se týkaly primárně zemí eurozóny, ale mohly k nim dobrovolně přistoupit i země bez eura.
Tehdejší premiér Petr Nečas nesouhlas s fiskálním paktem zdůvodňoval tím, že je prý málo přísný. České veřejné finance chtěla vláda pod vedením ODS svázat „finanční ústavou“. Tu se ale nepodařilo prosadit, takže zákonná omezení pro přílišné utrácení najednou nebyla žádná. Z pohledu evropských partnerů jsme zůstali tou divnou zemí, která sice ráda kritizuje jiné za přílišné utrácení, ale sama se k ničemu zavázat nechce.
Fiskální pakt proto jako jeden ze svých prvních proevropských kroků přijala Sobotkova vláda v březnu 2014. Ale nikdy nedokázala pro jeho schválení sehnat v Poslanecké sněmovně dost hlasů, takže s koncem volebního období spadl celý proces přijetí fiskálního paktu pod stůl.
Babišova vláda se k fiskálnímu paktu vrátila proto, že tentokrát má nůž na krku. V EU se rozjíždí debata o hlubší integraci eurozóny včetně těsnějšího propojení trhů zemí se společnou měnou. A všichni u toho chtějí být, ať už eurem platí, nebo (zatím) ne. Dánové a Švédové připravují vstup do bankovní unie, Bulharsko i Rumunsko by chtěly euro, Maďaři i Poláci ratifikovali fiskální pakt už v roce 2013. Jen my nic. Ovšem přijetí fiskálního paktu je podmínkou účasti na summitech eurozóny, kde se bude o dalším rozvoji našeho nejvýznamnějšího exportního trhu mluvit.
Jeho ratifikace ve sněmovně je proto věcí národního zájmu – bylo by hloupé, kdybychom nebyli u něčeho, co se nás tak životně týká. Navíc vláda rozhodla, že se zatím nepřihlásí k přísnějším pravidlům pro veřejné finance, která podle fiskálního paktu musejí dodržovat členové eurozóny, ale u zemí, které eurem neplatí, je jejich dodržování dobrovolné.
Je to pozice chytré horákyně – účast na eurosummitech ano, přísnější pravidla ne. Podobně se ale chová třeba i Polsko nebo Švédsko. Je to pořád lepší než zůstat stát mimo a pak se jen divit, jak se ta eurozóna proměnila a že je najednou pro české podniky těžší do ní exportovat.
Autor je bývalým státním tajemníkem pro evropské záležitosti
