Komentář Viliama Bucherta: Byznys s Ruskem neutrpí

Ruský prezident Vladimir Putin

Ruský prezident Vladimir Putin Zdroj: Reuters

Ruský prezident Vladimir Putin
Ruský prezident Vladimir Putin
3
Fotogalerie

Pamatujete na září loňského roku a neomalené výhružky Číny, že za návštěvu Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu „zaplatí“ jak předseda Senátu, tak Česká republika „vysokou cenu“. Co se stalo ve skutečnosti?

Politické vztahy s Pekingem jsou pořád napjaté, kulturní výměna byla přerušena a turistiku loni zničila koronavirová pandemie (v roce 2019 přijelo do Česka 612 000 čínských turistů). Vzájemný obchod ale běží dál. Říše středu je pořád náš druhý největší obchodní partner po Německu a loni dokonce opět vzrostl dovoz z Číny. To zejména kvůli importu zdravotního materiálu a velkému posílení online obchodů. Škodovek se sice prodává v Číně míň než v minulosti, ale tento trend se objevil už v roce 2019.

Podobně vášnivá debata jako v případě Číny se teď vede i o možném ohrožení byznysu s Ruskou federací. To kvůli někdejším rejdům agentů ruské vojenské zpravodajské služby GRU v muničním skladu ve Vrběticích a současnému vzájemnému vyhošťování diplomatů. Ano, česko-ruské vztahy jsou na politické a diplomatické úrovni nejhorší od vzniku samostatného Česka, ale obchodní vztahy by neměly příliš utrpět. Existuje pro to hned několik důvodů.

Přímé ruské investice v České republice nejsou už celá desetiletí nijak významné. Největší země světa nemá v tomto případě moc co nabídnout, pokud si tedy odmyslíme nákupy Rusů v případě nemovitostí. Na tom se nic nezmění. Některé české firmy jsou naopak směrem k druhé straně aktivnější, ale v porovnání s ostatními zeměmi světa opět nejde o nic zásadního.

Rusko je 13. největší obchodní partner Česka, ale významnou roli v tom hraje dovoz ropy (kolem poloviny naší spotřeby) a zemního plynu (přes 90 procent českého importu). A nesmíme zapomínat na strategického dodávky paliva pro jaderné elektrárny Temelín a Dukovany. Že by se právě na těchto položkách něco zásadního mělo měnit, se nedá ani při současných rozbouřených vodách předpokládat. Protože Česko má navíc možnost přivést suroviny ropovody a plynovody ze Západu, nedává to ani logiku.

Můžeme u toho poukázat i na jeden paradox obchodu s Ruskem z posledních let. Po putinovské anexi ukrajinského Krymu uvalila Evropská unie, ale i USA a další země na Rusko sankce. Výsledek? V dalších letech se vzájemný obchod s Českou republikou nesnížil. Naopak mírně rostl, sankce-nesankce (samozřejmě hovoříme o době před Covidem-19).

Politické hrátky a vrtění Ruskem samozřejmě mohou mít určité dopady i na vzájemný byznys. Jenže ten si, jak vidíme v globalizovaném světě, vždy najde cestičky, jak pokračovat dál bez ohledu na to, jak silná slova zní z předsálí vládních institucí a z útrob tajných služeb.

Co tedy můžeme očekávat v nejbližších týdnech, měsících a letech? Po politickém předvádění se a počátečním úleku, přijde postupné zklidňování. Nezmění se příliš vztahy na vládní úrovni a v diplomacii, protože ty jsou s Ruskem napjaté a nestandardní (kromě hradní skupiny soustředěné kolem prezidenta Miloše Zemana) už více než 15 let. Jejich představitelem je ostatně již čtyři roky i premiér Andrej Babiš, který se do náruče Moskvy nikdy nehrnul.

Na druhou stranu nečekejme s Ruskem žádnou obchodní válku. V tomto směru silným slovům nevěřme.