Komentář Viliama Bucherta: Koaliční peklo

Šéf Pirátů Ivan Bartoš a šéf STAN Vít Rakušan: Koalice pro volby 2021

Šéf Pirátů Ivan Bartoš a šéf STAN Vít Rakušan: Koalice pro volby 2021 Zdroj: Facebook - I. Bartoš

Předseda Pirátů Ivan Bartoš (vlevo) a předseda hnutí STAN Vít Rakušan
2
Fotogalerie

Kvůli koronavirovému neumětelství vlády Andreje Babiše je po říjnových volbách do Poslanecké sněmovny jednou z variant vládnutí vznik nové a zcela jiné koalice. Pro českou politiku i veřejnost by to byla velmi pozoruhodná a panenská sestava. Například: Premiér Bartoš (Piráti) a vicepremiéři Rakušan (STAN), Fiala (ODS), Adamová Pekarová (TOP 09) a Jurečka (KDU- -ČSL). Mohlo by ale něco podobného skutečně úspěšně a dlouhodobě mocensky fungovat?

Zkušenosti z minulosti a ze zahraničí jsou spíše varující. Hlavním, a dodejme, že zcela relevantním a oprávněným pojítkem tohoto neobvyklého levicovo-centristicko-pravicového seskupení je svržení Babiše. Cíl je jasný, ale jinak je to každý pes jiná ves. Jiná ves v daních, při řešení sociálních otázek, při hodnocení role a vlivu státu v našich životech a v byznysu, při pohledu na pojímání svobody či ve fundamentálním přístupu k EU.

Pokud má být Babiš odstavený od moci, po volbách s největší pravděpodobností bude muset návrh na nějakou velkou vládní koalici vzniknout, protože ta by měla být nejenom alternativou k ostatním politickým silám, ale do roku 2023 i k prezidentu Zemanovi.

Jenže aby mohla taková koalice reálně fungovat, potřebuje na postu premiéra (či případně premiérky) člověka se silnou autoritou, neobvyklými vyjednávacími schopnostmi a promyšlenou strategií a taktikou. Silovým prosazováním pouze vlastních cílů se i v ní brzy otevře cesta do pekel. Vidíme ale na české politické scéně někoho jednoznačně fundovaného a ostatními přijatelného? Nevidíme.

Na premiérský post se dere pirátský vůdce Ivan Bartoš, který je svým způsobem sympatický chlapík, ale vede pytel blech, z kterého slyšíme nejrůznější názory, z nichž si je někdy těžko něco vybrat. Není navíc žádným politologickým a historickým tajemstvím, že zeširoka sestavené kabinety fungují často velmi klopotně, postupně se drolí, až se nakonec stanou nefunkčními. 

Rozdílných řešení a názorů je v nich mnoho a kompromisy se hledají těžko. Viděli jsme to už za vlád premiéra Václava Klause v 90. letech. Jedna přestřelka střídala druhou. Viděli jsme to v posledních letech i v Belgii, Nizozemsku či Itálii. Zblízka jsme to mohli pozorovat na Slovensku v době premiérování Mikuláše Dzurindy, Ivety Radičové a teď můžeme u sousedů fascinovaně sledovat nevyzpytatelného Igora Matoviče (má, nebo možná měl, jako premiér koalici pěti stran), který rychle a hravě získal titul středoevropského tajtrlíka.

Samozřejmě existuje i možnost, že chaotický Andrej Babiš, který manažersky při řízení státu v době koronavirové pandemie selhal, se ještě nějak vzpamatuje. Občas se stane zázrak i v politice. Osobně tomu ale nevěřím, hnutí ANO spíše zamíří ještě k nižším číslům, než jaké vidíme dnes. Právě proto je důležité už teď analyzovat jiné varianty, které lze očekávat.

Na druhou stranu je ale dobré pamatovat na upozornění někdejšího spoluzakladatele ODS a ministra zahraničních věcí Josefa Zieleniece, který pořád opakoval, že vládní koalice se mají dělat až po volbách. Část české politické scény se tentokráte rozhodla pro jinou cestu. Některé strany se halasně spojují už před volbami. Může z toho být „slavná“ Babišova porážka, ale pak může přijít také nové vládní bolení hlavy. U početných a ideologicky velmi nesourodých koalic, jaké se rýsují v Česku, by nás to nemělo překvapit.