Alternativa pro Německo už dva roky mění politickou mapu země a zisk v nedávných parlamentních volbách je jen očekávaným pokračováním tohoto trendu. AfD se přitom prosazuje spíše jako identitární než klasická politická strana: poukazuje na objektivní problémy a podchycuje subjektivní pocity nejistoty a ohrožení islámem a jinakostí vůbec.
Ze strachu se pak – jak píše ředitel Goethe institutu pro střední a východní Evropu Berthold Franke – stává vztek a ze vzteku nenávist. Především vůči migrantům, establishmentu a médiím. A tato xenofobie až rasismus spolu s relativizací německé viny za válku nyní s AfD poprvé vstoupily do německého parlamentu. Podaří se liberální části strany přetvořit ji v „konstruktivní opozici“, jak slibuje místopředseda Jörg Meuthen?
Strana vypustila z lahve džina nacionalismu, jejím modem operandi byly provokace, odmítání stability a konsenzu. Přetavit vybičované emoce v racionální program, který radikalizovaná členská základna vezme za svůj, by bylo těžké i pro stranu se zkušenostmi a silným vedením. A to AfD postrádá.
Ještě důležitější bude, jak zareaguje němečtí politici a veřejnost. Koneckonců přes 87 procent voličů v zásadě podpořilo dosavadní vládní kurz včetně řešení uprchlické krize, jakkoli samozřejmě s výhradami.
Klíčové bude, zda a kdy se podaří oslabené Angele Merkelové sestavit vládu. Perspektiva jamajské koalice s liberály z FDP a Zelenými bude narážet na snahu CSU profilovat se před bavorskými zemskými volbami na podzim 2018. Její symbolický požadavek prosadit roční limit na přijímání uprchlíků, odmítání finanční pomoci zemím jižní Evropy nebo ochrana automobilového průmyslu (Zelení požadují konec výroby spalovacích motorů do roku 2030) budou patřit k obtížným tématům. V každém případě nastupuje hvězdná hodina Angely Merkelové: jestli někdo ve světové politice umí hledat kompromisy mezi neslučitelnými pozicemi, je to právě obrovsky zkušená „teflonová lady“, jak se Merkelové v zásadě s uznáním říká.
Pro Evropu je rozhodující, nakolik nová vláda podpoří evropskou strategii Emmanuela Macrona. Jeho prohlubování eurozóny odmítají CSU a FDP, protože se obávají finanční zátěže a vzniku dluhové unie. Merkelová bude zřejmě hledat kompromis třeba ve formě Evropského měnového fondu, který by měl prostředky na podporu oslabených ekonomik, aniž by přebíral jejich dluhy (což by ostatně nedovolil ani německý ústavní soud).
Zásadní je, že povolební Německo nebude měnit směr politiky a zůstane garantem stability. Jeho liberální image ovšem vstupem AfD do Spolkového sněmu utrpěla značnou újmu a dlouhé vyjednávání vládní koalice může oslabit jeho akceschopnost. Jestli se ale spolu s Macronem postaví za reformní agendu v EU, budou Němci potřebovat spojence – což bude výzva i pro jakoukoli příští českou vládu.
Autor působí na katedře německých a rakouských studií FSV UK
