Zdá se, že válka na Ukrajině a z ní vyplývající nutnost reagovat na inflaci i na energetickou a uprchlickou krizi jsou to jediné, čím se nyní evropské instituce zabývají. Pochopitelně tomu tak není, důkazem toho je i v pátek dosažený kompromis týkající se regulace online platforem. Akt o digitálních službách (DSA, Digital Services Act), jehož cílem je mimo jiné zkrotit velké online giganty, netrvalo vyjednat ani tak dlouho. Komise ho představila koncem roku 2020, jednání mezi institucemi probíhala s neobvyklou intenzitou a politické dohody se podařilo dosáhnout po šestnáctihodinovém finále mezi radou (členskými státy), komisí a Evropským parlamentem. Finální text teď čistí právníci a k dispozici bude asi za pár týdnů, aby ho mohly instituce formálně schválit.
Velcí musejí odhalit své algoritmy
Dohoda je ale podle dostupných informací dobrým kompromisem, z něhož se zapotí hlavně velké platformy, o což koneckonců šlo. Nařízení je definuje nakonec jako služby, které mají více než 45 milionů aktivních měsíčních uživatelů v rámci EU; spadne to tedy na klasické podezřelé (Facebook, Instagram, Google, TikTok, YouTube…). Ti budou muset být daleko průhlednější ve svém jednání a budou muset uživateli – a hlavně Evropské komisi – lépe osvětlit, jak fungují jejich algoritmy a podle jakých pravidel nabízejí uživatelům obsah. A také umožnit jednoduše nahlásit ilegální obsah a rychleji reagovat.
Zkomplikuje se jim také možnost přesně cílit reklamu na základě desítek údajů o chování uživatelů, které dokážou vytěžit samy nebo s pomocí jiných webů, jež jim data prodávají. Unie nevyhověla volání více než stovky nevládních organizací vyzývajících fakticky k zákazu cílené reklamy, ale podmínky zpřísnila – platformy například nebudou smět využívat velmi citlivá data, jako je sexuální orientace, víra nebo etnická příslušnost. Zcela zakázáno by ve finální dohodě mělo být aspoň cílení reklamy na nezletilé.
Jak rozhodujete o mazání příspěvků?
Důležitou součástí je i větší transparentnost, pokud jde o rozhodování platforem o moderování obsahu. To je jedna ze zásadních bolestí Facebooku i Twitteru a štve řadu uživatelů, kteří netuší, proč byl některý jejich příspěvek smazán a oni případně zablokováni. Velké platformy moderují obsah pomocí různých nástrojů využívajících umělou inteligenci a také pomocí špatně placených dělníků v Africe či jihovýchodní Asii, kteří prohlížejí nahlášené příspěvky a rozhodují, co projde, a co ne – a chybovost je logicky vysoká, zvláště u obsahu v jiných jazycích, než je angličtina. DSA to asi zcela neodstraní, ale minimálně dá uživatelům možnost bránit se proti rozhodnutí účinněji než dnes. A platformy budou muset přehledně popsat, jaké postupy při moderování používají.
DSA je nakonec také dobrou ukázkou toho, že Česko není v unii jenom do počtu a že umí vyjednávat. Regulace totiž nedopadá jenom na velké platformy, ale dotýká se třeba i poskytovatelů hostingu nebo internetových tržišť. To jsou často menší lokální firmy. Na ně díky obratnému vyjednávání a tlaku řady zemí v čele s Českem nedopadnou všechny povinnosti reportování, kodexy chování a podobně. Tedy to, na co si vyhledávač jako Google bude schopen najmout armádu právníků, ale co by pro malou firmu bylo enormně nákladné.
Totéž platí o principu země původu – tedy že chování regulovaných firem a soulad s požadavky nařízení se budou kontrolovat tam, kde jsou formálně usazené, což je u velkých platforem a vyhledávačů většinou v Irsku nebo v Nizozemsku. Narušení tohoto principu a regulace v cílové zemi (tedy tam, kde je zákazník) by pro menší služby znamenalo výrazné náklady, protože by na ně dopadla pravidla sedmadvaceti členských států. I v tomto bodě pomohli čeští vyjednávači v radě a parlamentu (kde byla aktivní hlavně europoslankyně Dita Charanzová).
Kdo je zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg?
Přiškrcení svobod ve stavu nouze
Do návrhu byl na poslední chvíli doplněn i „krizový mechanismus“ (v reakci na ruskou agresi na Ukrajině), který komisi umožňuje po omezenou dobu, kdy je „objektivní riziko velké hrozby pro veřejnou bezpečnost či veřejné zdraví v unii nebo její významné části“, vyhlásit cosi jako stav nouze, kdy může donutit platformy k určitému jednání, jež je nejasně popsané. Oproti původnímu textu byla vyjednáváním tato moc komisi notně omezena – už o stavu nouze nemůže rozhodovat sama, ale potřebuje souhlas dvou třetin členských států.
DSA lze hodnotit kladně, překvapivě se k němu vyjadřují pochvalně i aktivisté, kteří obvykle evropské instituce kritizují jako příliš probyznysové, jako třeba asociace bránící občanská práva na internetu EDRi. Takže se asi (i našim vyjednávačům) podařilo vyjednat dobrý kompromis, který alespoň trochu zkrotí digitální giganty. Pro ty může být nakonec daleko větším bolehlavem, protože evropskými regulacemi se rády inspirují i další státy.
