Mezi evropskými politiky vzbudil její projev odpor. Mezi evropskými komentátory ovšem nikoli. Komentář konzervativního listu Frankfurter Allgemeine Zeitung je spíše výjimkou.
The New York Times
Přísná lekce Christine Lagardeové
Ani ne dva měsíce od svého jmenování do čela MMF vznesla Christine Lagardeová před centrálními bankéři v Jackson Hole urgentní žádost o odvážnější ekonomickou politiku v USA a Evropě. Obává se především možnosti opakování recese. Během kampaně, již vedla jako francouzská ministryně financí, se objevovaly pochybnosti, zda v nové funkci nebude zatížena dědictvím politického šarlatánství.
Ale když teď promluvila ze svobodnější pozice, předložila zajímavé recepty.
Volá po novém nastolení rovnováhy v globálním obchodu stimulací poptávky v rozvojových zemích, hypotečních úlevách v USA a důrazu na vytváření nových pracovních míst namísto snižování deficitů.
Rovněž navrhuje nalít veřejný i soukromý kapitál do slabých evropských bank. A zatímco se vyjadřuje pro dlouhodobé snižování deficitů, krátkodobou prioritou je pro ni tvorba pracovních míst, povzbuzení poptávky a obnova růstu. Evropě předepisuje posílení bank a především vytvoření vize pro trvalou budoucnost společné měny. Evropští politici prskají. Lagardeová sama nezmůže nic, ale vytrvá-li ve svém tlaku, politici se možná probudí.
Financial Times
Bolestivé pravdy
Evropská kandidátka na šéfku MMF nakonec není žádnou služkou starého kontinentu. Předložila perspektivu, jež se liší od toho, co říkají evropští lídři. V Jackson Hole se emancipovala hned od dvou evropských dogmat. Zkritizovala agresivní fiskální konsolidaci a pak prohlásila, že evropské banky jsou v horší kondici, než se může zdát.
V mnohém má pravdu. A její svobodomyslnost i reakce na ni ukazují, že význam MMF je stejně technický jako politický. Odkazem na zdravý rozum – pokud ke zpřísnění fiskální politiky dojde příliš rychle, zničí to oživení – se Lagardeová postavila proti evropskému kánonu, dle nějž jsou škrty všelékem bez ohledu na symptomy pacienta. A netýká se to jen eurozóny. Ačkoli Lagardeová je příliš zdvořilá, aby jmenovala Británii, jejíž stagnace souvisí s ambiciózním úsporným programem. Panická reakce na její návrh rekapitalizovat banky ukázala, že si došlápla na kruhy, do nichž donedávna patřila. Možná uzřela světlo ve společnosti nových poradců, možná začala říkat, co si vždycky myslela. Každopádně kontrast mezi jejím upřímným varováním z Jackson Hole a optimismem evropských ministrů je zarážející.
The Frankfurter Allgemeine
Dluhový apel
Zatímco evropské země rokují o nezbytnosti evropského ministra financí, Christine Lagardeová se ujala role světové ministryně financí. Projev v Jackson Hole využila, aby vládám USA a EU dala radu: prohlubovat zadlužení veřejných rozpočtů, které se má snižovat až v dlouhodobých horizontech. Rovněž chce přesvědčit soukromé banky, aby přijaly pomoc v podobě veřejného kapitálu. Centrální banky povzbuzuje k uvolnění peněz. U bývalé francouzské ministryně financí keynesiánský pohled nepřekvapil. Matné výsledky stimulačních balíčků vysvětluje jejich nedostatečnou výší.
Jenže dluhová politika už zašla příliš daleko. Státní dluhy stále častěji dosahují výše HDP. Horší je, že politika, již prosazuje Lagardeová, vede k morálnímu hazardu. Z řetězu utržené banky, investoři a domácnosti a proti nim předlužené státy, to je demontáž základů volného trhu. Nakonec všechno zaplatí daňoví poplatníci. A to nikoli nezbytně daného státu. Když německý ministr financí hovořil o „sedmi špatných letech“, jež má před sebou světová ekonomika, možná měl na mysli funkční období Lagardeové v čele MMF.
