Miloš Zeman pronesl své poslední vánoční poselství k národu ve funkci prezidenta. Bylo jich deset a byla by zhola zbytečná, nebýt toho, že jsme na desetileté pouti časem mohli sledovat duševní chátrání muže, který na břitkosti svých bonmotů a jasnosti mysli kdysi stavěl svůj společenský a politický kredit.
To poslední slovo přichází ve chvíli, kdy k aktuální situaci mohlo být zajímavé jediné: zda se prezident aktivně vloží do probíhající volební kampaně a znovu otevřeně podpoří Andreje Babiše, jako před pár dny v rozhovoru pro televizi Prima. Nestalo se, otázku svého nástupce Zeman dokonce vůbec nezmínil, jako by ani žádné volby nebyly. Překvapivé.
Prezident prošel za poslední rok složitým obdobím, kdy se musel rozloučit se svými dosavadními jistotami – především vlivem probíhající ruské agrese na Ukrajině. Proto nás zajímalo, zda konečně zazní otevřená omluva a prosba za odpuštění. Nestalo se. Co tedy konkrétně v Zemanově projevu nezaznělo?
Ruské agresi se přirozeně prezident v hodnocení aktuálních problémů vyhnout nemohl. Zaznělo toto: „Byl jsem vždy stoupenec korektních ekonomických vztahů s Ruskou federací, zejména kvůli dodávkám relativně levných energetických surovin, ale jsou situace, kdy ekonomické zájmy musí ustoupit zájmům bezpečnostním.
A celosvětová bezpečnost, a tedy i bezpečnost ČR je touto agresí ohrožena. Proto plně podporuji pomoc ČR bojující Ukrajině a věřím, že tlak svobodných zemí dříve nebo později přiměje Rusko, aby území Ukrajiny opustilo.“ Fajn. Území Ukrajiny včetně Krymu, nebo bez? Omluva za dřívější faktické schvalování anexe je to, co v Zemanových slovech chybí.
Slovem nezazněla zmínka o porušení slibů týkajících se milostí. O omluvě ani nemluvě. „Dal jsem vám pět základních slibů. Ten první byl slib, že nebudu vyhlašovat amnestii a že nebudu udělovat milosti s výjimkou případů nevyléčitelně nemocných, kteří se nedopustili závažného trestného činu,“ řekl Zeman hned ve svém prvním poselství na Vánoce roku 2013.
Porušil ho několikrát, za zmínku stojí případ odsouzeného vraha Jiřího Kajínka, který se pokud známo dosud těší plnému zdraví. A hlavně kauza odsouzeného šéfa Lesní správy Lány Jiřího Baláka, kde omilostnění neslo znaky až mafiánské. Ve svém inauguračním projevu po svém prvním zvolení se Zeman zavázal, že se pokusí společnost spíš sjednocovat než rozdělovat. Bez úspěchu, společnost stojí v zákopech snad víc než kdy jindy a málokdo k tomu přispěl víc než právě Miloš Zeman.
Protiuprchlická karta během migrační vlny kolem roku 2015, hrubosti vůči politickým protivníkům, ať už skutečným, nebo domnělým, výzvy k likvidaci novinářů, bratříčkování s Putinem. Patří sem i špína, která mu pomohla vyhrát hned v první přímé volbě, karta Benešových dekretů vynesená tehdy proti Karlu Schwarzenbergovi. Přirozeně opět bez reflexe a omluvy. Miloš Zeman se loučí smutně.
Ostatně ani letos si neopomněl kopnout do svých oblíbených zelených aktivistů a temně vyštěkl na své protivníky: „Jako každý politik jsem se občas setkával přímo, nebo zprostředkovaně, i se závistivými a zakomplexovanými nulami. Mezi politickými komentátory, mezi neúspěšnými politiky a i jinde. Na tyto nuly zapomenu první den svého starobního důchodu.“ Zeman se rozloučil slovy básníka: „A kdybychom se víckrát neviděli, bylo to krásné a bylo toho dost. Sbohem a šáteček.“ Ano, bylo toho dost. Sbohem.
