Magických deset milionů
Avizované zpřísnění přinesla novela zákona o zaměstnanosti. Cui bono? Pracovní trh by se dle úmyslu zákonodárce měl přestat pohybovat v dosavadní částečné nejistotě, podle níž sice byl švarcsystém formálně zakázán, nicméně volná interpretace zákona do jisté míry umožňovala jeho snadné obcházení.
Zaměstnavatelé se od ledna aplikací švarcsystému vystavují riziku pokuty až do výše deseti milionů korun, nově je také v zákoně o zaměstnanosti stanovena i minimální výše pokuty, a to 250 tisíc korun. Lidé si logicky většinou všímají horních hranic pokut – zde takřka magických deset milionů. Rád bych se však kriticky zamyslel spíše nad dolní hranicí této pokuty. Mám za to, že zákonné stanovení dolní sazby pokuty omezuje správní úvahu příslušného orgánu, v tomto případě úřadu práce, a může vést ke značným nespravedlnostem.
Likvidační sankce
Že nejde jen o jakousi akademickou pseudootázku, dokládá i fakt, že se problémem dolní hranice pokuty za správní delikt několikrát zaobíral i Ústavní soud.
Strážce české normy norem ve svých nálezech mimo jiné pravil: „Je třeba rozlišovat mezi horní a dolní výší pokuty. Je-li nedostatečná její maximální výše, může to – bez ohledu na skutečnost, jak správní orgány pracují – znamenat, že právo se v podstatě stane nevymahatelným. Oproti tomu žádná nebo „nízká“ minimální výše pokuty sama tento stav nijak způsobovat nemůže, pokud se k tomu nepřipojí neefektivní výkon státní správy jak v oblasti prevence, tak i represe.“
Důsledky jsou nabíledni – nelze-li kvůli spodní hranici zohlednit faktickou závažnost konkrétního protiprávního jednání, pak se u řady případů pokuta – byť uložená v minimální výši – jeví jako „nespravedlivá“. To podlamuje důvěru v právní stát.
Z charakteru pokuty jako majetkové sankce nutně vyplývá, že má-li být individualizovaná a přiměřená, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného.
Připomeňme třeba rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z roku 2010: „Správní orgán ukládající pokutu za správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí.“ V obdobném duchu již dříve judikoval i Ústavní soud.
Kultivace správy
Z toho plyne, že čtvrtmilionová spodní hranice orgánům silně svazuje ruce a může přivodit i zmíněnou protiústavní likvidační sankci.
V zavedení minimální hranice vidím nedůvěru zákonodárce k orgánům veřejné správy. A to není dobře. Stát by jistě měl dbát na zlepšení činnosti orgánů veřejné správy, nikoli ovšem cestou zavádění drakonických spodních hranic sankcí. Myslím, že i zde platí staré dobré „less is more“, méně je někdy více.
Autor je právník a vysokoškolský pedagog
