Komentář Petra Peška: Lid vs. stát | E15.cz

Petr Pešek: Lid vs. stát. Oficiální covidová linie se s tou „lidovou“ definitivně rozešla

Petr Pešek

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
0

Koronakrize se stala velkým testem. Společnosti, státu, vlády, institucí… A pondělní nápad ministra zdravotnictví Petra Arenbergera, že by se venku místo respirátorů mohly nosit jen roušky, vypovídá, jak to dopadlo.

Velká část obyvatel už venku nic nenosí. Lidé se začali řídit selským rozumem, ochranné prostředky používají ve vnitřních prostorách, venku to nechávají na osudu a povětrnostních podmínkách. A mnozí už vlastně ani nevědí, co platí, či neplatí – kolik lidí smí být pohromadě, jestli je ještě zavedený nějaký noční zákaz vycházení, zda si mohou dát pivo do kelímku…

Takový stav nelze nazvat jinak než selháním státu. Promarnil důvěru v instituce a opatření, která tu panovala před rokem při zavádění prvních restrikcí. A netýká se to jen historické remcavosti českého národa.

V posledních měsících se oficiální linie s tou „lidovou“ definitivně rozešla. Nepřehledná opatření, zmatečná metoda brzda–plyn, nereflektování aktuální situace. Po zbrklém předvolebním a předvánočním rozvolňování přišlo nesmyslné utahování šroubů, které přineslo i zákaz cestování mezi okresy – tedy v moderní české historii něco naprosto neznámého.

Egon Bondy by možná měl radost. Jeho odpor k tomu, čemu říkal „etatismus“, dostává reálné rozměry. Lidé nedodržují pravidla, policisté se tváří, že nic nevidí, a všichni se tváří, že jsou spokojeni.

Jenže to, co dnes vypadá jako výhoda, nemusí být výhodou navždy. Mohou se nabízet paralely s komunistickou normalizací, kdy lidé utíkali před restrikcemi režimu na chaty. Doba je ale jiná a režim také. Byť je nedůvěra ve vládní garnituru pochopitelná.

Od vypuknutí pandemie uplynul více než rok. A místo toho, abychom se s tímto břemenem naučili žít, opakujeme jen stejné postupy. Zakázat–uvolnit. Máme excelentní výhodu v rozvinutém nanoprůmyslu, dál ale utrácíme miliardy za pochybné ochranné prostředky z Číny.

Řešíme, jestli bude na sportovištích deset, dvacet, anebo dvakrát šest lidí. Místo toho, abychom třeba zavedli filtrování vzduchu o přestávkách divadelních představení, abychom nechali kulturu žít.

Vláda byla postavena před bezprecedentní situaci a je třeba ocenit její prvotní reakce z loňského března. Dál už je to ale spíš jen příběh tápání, vyvolávání nejistot a posilování nedůvěry ve stát, kdy už člověk neví, co vlastně platí a co má smysl.

Může to být samozřejmě bráno jako kritika vlády. A doufat, že po výměně mocenských stráží se to zlepší. Obnovit důvěru ve stát ale nebude lehké pro žádnou politickou konstelaci. Navíc s výše zmíněným skepticismem, který je zarytý v politické DNA obyvatelstva přinejmenším od doby husitských válek.

Řešení samozřejmě není snadné, stejně jako není jednoduchá koronakrize. Možná vydávat restriktivní opatření, která mají smysl a dají se reálně vymáhat. Nerezignovat na tu nejhodnotnější veličinu lidského konání – rozum. A nenutit dělat lidi věci, které stejně nedělají a ve finále jsou k ničemu.

Neboli nepodceňovat rozum.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video