Do Evropy budou nepochybně i letos mířit desítky a stovky tisíc migrantů jak z přelidněné západní Afriky, tak také z oblastí bojů s militantním islámem. To se týká i východní Afriky, zejména Somálska, kde navíc situaci zhoršuje rušení ohromných uprchlických táborů v sousední Keni. K tomu připočítejme miliony uprchlíků před konflikty v Iráku a Sýrii, kteří se za jistě velmi obtížných podmínek tísní v sousedních zemích.
Od loňského podzimu, kdy jsme byli svědky masových přesunů statisíců migrantů z Řecka přes Balkán především do Německa, se ale mnohé změnilo. Loňská ad hoc opatření zemí na balkánské trase již ani Německo neodsuzuje, naopak podporuje snahu, aby Balkán zůstal před proudem migrantů chráněn.
To by samo o sobě vyhovovalo i Česku. Ale pořád tu zůstává problém, co budou s přílivem migrantů dělat Řecko a Itálie, kde se uprchlíci po zablokování některých cest shromažďují.
Bylo by určitě namístě poskytnout takříkajíc frontovým liniím na unijních hranicích materiální a finanční prostředky a také lidský potenciál. Zdá se to jako lepší cesta než přistupovat k rozsáhlým relokacím migrantů, respektive uprchlíků s právem na azyl, po celé Evropě.
Visegrádské odmítání migračních kvót hlásaných bruselskou administrativou bylo sice široce kritizováno, ale v praxi se ukazuje, že kvóty tiše ignoruje drtivá většina členských zemí unie. Z loni dohodnutých 160 tisíc uprchlíků z Řecka a Itálie jich k počátku června byly umístěny pouze dva tisíce. K tomu není třeba cokoli dodat.
Šance na návrat
Zůstává pravdou, že tím nejlepším, co může Evropa pro Syřany a další uprchlíky udělat, je zajistit v jejich zemích mír a otevřít jim šanci vrátit se a chopit se možnosti postavit svou zemi zpět na nohy.
Jenže problémem i v takovém případě zůstanou proudy migrantů, které neuvádí do pohybu válka, ale prostě jen představa lepšího života, k jejímuž naplnění využívají situace příhodné pro udělování azylu. Anebo se prostě jen svěří do péče organizovaného zločinu, který jim cestu do evropské „zóny blahobytu“ zajistí.
Takový migrační proud lze fakticky přehradit jen fyzickou hrází. To už se děje díky rozsáhlé mezinárodní spolupráci policejních orgánů a Europolu a také v rámci námořních operací NATO a EU proti pašerákům migrantů v Egejském moři a centrální části moře Středozemního.
U Řecka už je tato hráz docela efektivní. Itálie však dosud nemá na protilehlém libyjském pobřeží spolehlivé a akceschopné partnery. Dá se proto čekat, že tam se situace hned tak nezlepší. Natož aby evropská moc přesáhla tisíce kilometrů Sahary.
Spolupráce s Kaddáfím
Stačí pohled na mapu, kde je nigerský Agadés, Arlit nebo Seguédine. Tam všude fungují tranzitní centra a křižovatky obchodu s lidmi a mapa nemusí být moc podrobná, aby bylo jasné, jak těžké pro Západ bude si s tím poradit. Ovšem pokud pašerácké trasy ústí v blízkém okolí libyjské metropole Tripolisu, pak musí Evropa udělat maximum pro to, aby alespoň tam zasedala rozumná, a hlavně akceschopná vláda.
Na potírání migrace byl Západ schopen se dohodnout i s někdejším libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím. Snahou Evropy samozřejmě nemůže být vrátit do Libye nebo jiných blízkovýchodních a severoafrických zemí vládce pevné ruky, natož diktátory. Měla by ale pomoci umožnit tamním lidem důstojný život, který ostatně, jak už sami mnozí říkají, nenacházejí ani v Evropě.
Autor je publicista
