Radek Palata: Turecko pod drobnohledem

Turecko po zmařeném převratu - bezpečnostní složky hlídají budovu soudu

Turecko po zmařeném převratu - bezpečnostní složky hlídají budovu soudu Zdroj: ctk/ap

pokus o puč v Turecku
pokus o puč v Turecku
pokus o puč v Turecku
pokus o puč v Turecku
pokus o puč v Turecku
14
Fotogalerie
Rozsah represí následujících po nezdařeném tureckém puči z 15. července naznačuje, že zřejmě nešlo o „pouhou“ revoltu vojáků, ale o širší společenské hnutí. To samo o sobě otevírá mnohem větší problém, než je jen posuzování oprávněnosti snahy nedemokraticky uchopit moc. Navíc dodnes není zřejmé, oč vlastně pučisté usilovali bezprostředně i ve vzdálenější budoucnosti.

Zřejmě proto se většina Turků oné osudné noci z pátku na sobotu přiklonila ke stávající, i když široce kritizované garnituře prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Bylo to důležité rozhodnutí, jehož následkem je, že desetitisíce příslušníků ozbrojených složek, úředníků, pracovníků justice a školství sedí ve vazbě, nebo byli alespoň zbaveni funkcí či zaměstnání.

Erdogan se tedy nemusel celkem ničeho bát, když ve středu vyhlásil v zemi výjimečný stav. Ten dává jeho režimu, ale hlavně jemu osobně do rukou velkou moc, s níž by mohl skutečně dokončit přeměnu Turecka k obrazu svému. Jenomže jeho představy už delší dobu na Západě nevzbuzují velké nadšení zejména proto, jak strategicky důležité vztahy s Tureckem máme.

Prezident Erdogan ale po středečním dlouhém jednání vlády a bezpečnostní rady zaujal k Západu poměrně smířlivý tón. Uznal důležitost spolupráce ve vojenských aliancích, zejména za současné situace v regionu.

Evropa nyní bude muset Turecko bedlivě sledovat a v některých případech chytat prezidenta Erdogana za slovo, pokud by se snažil nynější poměry využít k prosazení vyhraněné formy prezidentského systému. O těchto snahách se již delší dobu nejen v Turecku spekuluje, zejména po květnové rezignaci premiéra Ahmeta Davutoglua.

Ve středu ovšem Erdogan jasně prohlásil: „Zůstaneme systémem parlamentní demokracie, nikdy tento systém neopustíme.“ To je docela podstatná změna rétoriky, již zřejmě mohl pokus o převrat vyvolat. Otázkou nicméně zůstává, kdo a kdy bude v tureckém parlamentu zasedat, když čistky ve státní správě a přilehlých odvětvích zasáhly už desítky tisíc „pučistů“.

Toto masové pojetí pomsty svědčí spíše o snaze prosadit rozsáhlé změny ve společnosti a také o přípravách na vzdálenější budoucnost. Tento proces by měl Západ pečlivě držet pod drobnohledem.

Otevřenost Erdogana vůči Číně, emancipace tureckého zbrojního průmyslu a příklon k prosazování moci nezodpovědnou populační politikou totiž o světlé budoucnosti vztahů Turecka se Západem v poslední době příliš nesvědčily. Letošní globální strategie Evropské unie si podobných rizik nejen v Turecku všímá.

Všeobecně hovoří o vývoji jižního a východního okolí unie. Pro zajištění své vlastní budoucnosti proto Evropa do těchto regionů hodlá investovat peníze i úsilí, aby se její okolí stalo pružnějším, obrodilo se a postavilo se opět na nohy; obecně se pro to ve strategii užívá anglický termín resilience.

V podobném smyslu hovoří i červencová deklarace spolupráce mezi unií a NATO. Velkou, důležitou a nevyřešenou otázkou ale zůstává, zda bude naše strategické okolí nabídky ke vzájemně prospěšné spolupráci přijímat.

Autor je publicista