Robert Malecký: Proč se politici bojí povinného očkování

Očkování

Očkování Zdroj: Reuters

Otevření očkovacího centra pro lidi bez registrace v obchodním centru na Smíchově. (19. července 2021)
Premiér Andrej Babiš (ANO, vlevo) a ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO)
Očkovací centrum bez registrace v brněnském nákupním centru Olympia začalo 21. července 2021 lidem dříve aplikovat vakcíny proti nemoci covid-19
4
Fotogalerie

Je až absurdní, jak velkým obloukem se nynější předvolební kampaň vyhýbá otázce povinného očkování proti koronaviru. Jak ukázal případ neočkovaného lékaře české olympijské výpravy, nic českou společnost nerozděluje tak, jako právě možnost nařídit očkování, když ne plošně, třeba alespoň zdravotníkům nebo pracovníkům v sociálních službách.

Přesto kolem povinného očkování slyšíme dva měsíce před volbami velké ticho. Přesto, a možná právě proto. Vláda to do voleb řešit nebude. „Za této vlády nebude nikdy žádné povinné očkování, ani zdravotníků, aby to bylo jasné. To je debata, nechť si ji příští vláda vede, ale já to tak nevidím, zkrátka není důvod,“ řekl ve čtvrtek premiér Andrej Babiš při návštěvě v Královéhradeckém kraji. Mimoděk tak přiznal politický rozměr celé věci, vztáhl ji k volbám. Z opozice pak zní ohlušující mlčení. Jasno mají jen extrémní subjekty, například kolem poslance Lubomíra Volného, které očkování ze svých dezinformátorských či populistických pozic přirozeně odmítají a které si z neočkovaného olympijského lékaře Vlastimila Voráčka udělaly svého hrdinu okamžiku.

Když vláda říká, že povinné očkování nepotřebujeme, měla by i umět vysvětlit proč. Má jistotu, že potřebné hladiny proočkovanosti dosáhne země dobrovolností a přesvědčovací kampaní? Zatím to tak úplně nevypadá. Podle nedávného průzkumu STEM/ MARK je v Česku čtvrtina lidí, kteří očkování odmítají striktně. Mezi třiceti až šedesátiletými je podíl dokonce třetinový, a to už je slušná voličská síla, kterou politikům neradno dráždit.

I tak ale vláda nemluví úplně jednotně. „Jestli se někdy dostaneme s očkováním proti covidu-19 k povinnosti, možné to je v budoucnosti, ale nemyslím si, že je to otázka současné doby,“ říká ministr zdravotnictví Adam Vojtěch a na stole nechává nezodpovězenou otázku, co bude v budoucnu jinak. Protože pokud má na mysli zjištění, že kolektivní imunita nestačí, že nestačí spoléhat na míru protilátek u neočkované, tedy promořené části společnosti a že nové varianty viru mohou způsobit další atak na zdravotnictví, pak je jeho vidění krátkozraké.

Jinými slovy vidí jen na krátkou vzdálenost do voleb, do kterých se nikdo nebude pouštět do jakýchkoli nepopulárních dobrodružství.

Ne, že bychom podobnou populistickou krátkozrakost neznali. Je to právě rok, co pomalu přes léto začala růst čísla nakažených, vláda na konci prázdnin váhala s přijetím nutných opatření a přiškrtila až po volbách. Pozdě. Co to způsobilo, už se nám možná vykouřilo z krátkodobé paměti.

Marketingově přitom ona úloha nezní tak marně. Mezi většinou, která očkování neodmítá, se určitě nachází podmnožina, která by jasný slib povinného očkování ocenila. Jenže stranickým marketérům se do této nejisté hry nechce, téma nechávají ležet. Paradoxním, až absurdním důsledkem je, že v nejhůř postižené evropské zemi (vzpomeňme si na letošní únor a březen), téma budoucnosti boje proti koronaviru v předvolební kampani úplně chybí. A tím nemáme na mysli sliby protikorupčních křiklounů, že nechají prověřit vládní zakázky.

Problém povinného očkování v Česku není v tom, že ještě nebylo zavedeno, nebo že nikdo neříká, že nikdy za žádných okolností zavedeno nebude. Problém je, že tuto debatu nikdo nevede. Po volbách může být snadno pozdě.