Není třeba si dělat iluze. Zemanovo oznámení, že nejmenuje ministrem zahraničí Jana Lipavského, není nic jiného než pokus o puč. Scházejí sice nějací ti vojáci a tisková konference ve slunečních brýlích značky Ray-Ban, jinak ale máme všechny potřebné rekvizity pohromadě: úzká skupina lidí se pokouší o únos pravomocí a následné konsolidace nových poměrů.
V našem případě jde o útok na parlamentní formu vlády a přechod k jakémusi poloprezidentskému systému. A protože se stále vzdáleně pohybujeme na poli ústavy, nazvěme Zemanův pokus pučem ústavním.
O puči ostatně mluvil před pár dny v rozhovoru pro MF DNES kancléř Vratislav Mynář, jen v opačném gardu. Mynář soudí, že pokusem o puč byly návrhy zbavit prezidenta Miloše Zemana pravomocí. Definici bychom tedy měli, jde o pravomoci, a pučem tedy je i okamžik, kdy si je naopak bere prezident tam, kde mu nenáležejí.
Zeman se pokouší převrátit výsledek říjnových sněmovních voleb, nerespektuje parlamentní většinu, která z nich vzešla a která dává v parlamentním systému legitimitu vládě. Na letošní volby se pokouší roubovat legitimitu vzešlou z přímé prezidentské volby z roku 2018. Pohrdá stoosmičkou, kterou zformoval Petr Fiala na základě většinové vůle voličů. Systém, kde je vláda odpovědná sněmovně, se pokouší překlopit v odpovědnost prezidentovi, vytváří druhou hlavu vlády, kterou vedle premiéra vede i on.
Není to poprvé, kdy takto Zeman rozboural parlamentní formu vlády, v roce 2013 mu to dokonce prošlo. Přestože ve sněmovně existovala po pádu Nečasova kabinetu většina pro vládu Miroslavy Němcové, která vycházela z výsledků řádných voleb v roce 2010, Zeman realitu nerespektoval a setrval na „své“ úřednické vládě Jiřího Rusnoka. Sněmovnu odstavil do role komparzu. „Je to diktátorský postup a hrubý nátlak na sněmovnu, který si nemůžeme nechat líbit. Jakmile jednou uhneme, tak budeme plnit další nesmyslné a nesoudné požadavky prezidenta,“ řekla tehdy Němcová. Z dnešního pohledu jsou to prorocká slova.
Plody Zemanovy poloprezidentské doktríny sbíráme i dnes. Tisíckrát se mohou ústavní právníci shodnout, že Zemanův postup, a zejména důvody uváděné pro odmítnutí Lipavského neobstojí. Ostatně když jsme u důvodů: údajné nedostatečné vzdělání, trojka z bakalářky nebo souhlas s pořádáním Sudetoněmeckých dnů v Česku (mimořádně odporný kousek) mají jen rozmělnit diskuzi a zakrýt fakt, že prezidentovi není nic do kandidátů tak nějak paušálně.
Ústavní právníci jen těžko dokážou konstruovat důvod, který by dokázal ospravedlnit nejmenování prezidentem, Jan Kysela v nadsázce zmínil analfabetismus. „Mohli bychom samozřejmě mluvit o nějakých zjevných a absurdních překážkách typu když je někdo analfabet. Pak patrně nemůže být ministrem. Když je někdo kanibal, asi nemůže být ministrem. Ale to není něco, co musíme zahrnout do toho rámce právních úvah,“ řekl v Českém rozhlase.
Věc nakonec nejspíš skončí před Ústavním soudem, což je jedna z mála dobrých zpráv. Hraje se o odkaz prvního přímo voleného prezidenta a Ústavní soud je právě to pole, na němž má být tato ústavní pře rozhodnuta jednou provždy. Miloše Zemana si můžeme pamatovat pro jeho vulgární excesy, vyhrožování novinářům, virózy a podobně. Teď se ale hraje o odkaz člověka, který se pokusil rozbourat parlamentní systém vlády a otočit kormidlo směrem k prezidentskému.
