Šašek vysvětluje českým nacionalistům, proč se jim nedaří dostat se do první ligy světového náckovství. Chybějí jim témata i schopnosti dát jim aktuální formu.
Britský magazín Economist se v nejnovějším vydání pustil do analýzy současné vlny nacionalismu. Tato myšlenka pocházející z 18. století je podobně jako před první světovou válkou na vzestupu a stává se podle Economistu stále populárnější v Americe, Británii, Francii, Německu (zde řádí občanský nebo liberální nacionalismus) nebo třeba Polsku a Maďarsku (poctivý etnický, tedy rasistický nacionalismus). A šašek jako správný Čech, Čech, Čech se ptá, jaktože si nevšimli našeho krásného českého náckovství, samozřejmě striktně etnického? Vždyť my jsme přeci ten nejdůležitější národ na světě a oni nás ignorují?
Cožpak se naši nesnaží dost? Václav Klaus nebo Marek Černoch jezdí na náckovské sjezdy do Německa. Náš prezident z vůle lidu všude upozorňuje na domnělé hrozby, které naší skvělé, nábožensky zcela čisté populaci hrozí. Ať už to je na půdě OSN nebo v tělocvičně ve Zlíně. Neváhá vystoupit na otevřeně rasistických a xenofobních shromážděních, což by si žádný Trump ani nikdo z britských politiků nikdy netroufnul.
Skvělý národ na rozdíl od jiných zemí postkomunistického bloku zastupují v parlamentu aktuálně hned dvě rasistická hnutí a vzniká (a bohužel i zaniká) každý rok celá řada nových podobně orientovaných uskupení.
Co tedy děláme špatně? Odpověď přináší možná překvapivě pro každého Čecha, Čecha, Čecha oblast, jíž správní národovci pohrdají - moderní umění. Mezi českým nacionalismem a tím globálně pozorovatelným je stejný rozdíl, jaký panuje mezi Davidem Černým a Damienem Hirstem. Když Damien Hirst vycpe žraloka a narve ho do formaldehydu, jednak se na to sjíždí podívat celý svět, zároveň to pak někdo umí prodat za 12 milionů dolarů. Když David Černý udělá klikující doubledecker, může to postávat leda na Staromáku nebo v Agrofertu.
Jediný, kdo se jakž takž snaží, je hrdinný entomolog Konvička. Jeho performance jsou natolik bizarní, že svět fascinují. Fascinují sice hlavně tím, že něco takového policie neukončí mohutnou střelbou do zjevně psychicky narušeného člověka, přesto fascinuje. Ale i legendární brouk (tedy broučkař) nemá vlastní témata, natož schopnost je sdělit nějakou atraktivní a moderní formou.
Proto je třeba připomenout nejslavnější moment naší historie a poučit se z něj. Když to měla Habsburská říše nahnuté a v periferiích řádil nacionalismus (možná české nacionalisty překvapí, že to nebyl ten etnický, ale právě ten liberální), Maďaři si vyhádali vyrovnání. A skvělí Češi, Češi, Češi si postavili divadlo. Národní divadlo. Takže je na čase udělat si nějakou tu sbírečku a postavit Národní divadlo Martina Konvičky, ne?
