Sektorová daň se jenom hodí, ale chybí jí logika

Pokud chceme sektorovou daň, buďme upřímní. Přiznejme, že hledáme peníze tam, kde to bude nejméně bolet.

Pokud chceme sektorovou daň, buďme upřímní. Přiznejme, že hledáme peníze tam, kde to bude nejméně bolet. Zdroj: E15 Michaela Szkanderová

Bankovky
2
Fotogalerie

Debaty o sektorové dani jsou neupřímné. Její stoupenci se snaží najít zázračný důvod, proč ji zavést. Tvrdí, že se nám to nejen hodí, ale zároveň je to správný a ekonomicky obhajitelný krok. Upřímné by bylo přiznat, že se nám to prostě jenom hodí. Žádnou logiku to totiž nemá.

Stoupenci sektorové daně u bank či energetických společností po ní volají v současné době ze dvou důvodů. Zaprvé tvrdí, že nám pomůže vyřešit problémy s vysokým schodkem státního rozpočtu. O tom není pochyb a je to určitě něco, co řešit musíme. Náš strukturální schodek, tedy ten, který bychom měli bez ohledu na to, ve které fázi hospodářského cyklu se nacházíme, přesahuje 200 miliard a kolem roku 2028 by nás mohl dohnat až k dluhové brzdě při zadlužení 55 procent k hrubému domácímu produktu. Možná nás čeká další vlna pandemie, až třetina domácností se dostává na hranici chudoby, roste cena energií a rekordně zdražuje prakticky všechno. Možná se dokonce dostáváme na pokraj recese a s ní přijde i vyšší nezaměstnanost. Situace opravdu není dobrá a bude se nám hodit každá koruna, kterou politici někde najdou, ať už na straně příjmů, nebo ještě lépe výdajů.

Potud má sektorová daň své obhájení. Jsou to pro státní rozpočet snadno získané peníze, které si obhájí před veřejností, příliš nebolí nebo alespoň její náklady nejsou tak přímo viditelné, a relativně jednoduše se zavádí. Veřejnosti se jistě lépe předkládá ve špatné době návrh na zdanění bank či energetických firem než na zvýšení daně z příjmu fyzických osob nebo na vyšší DPH. Pokud chce někdo naplnit státní kasu, může to být nejméně špatná varianta.

Jenže jako by to nestačilo, obhájci sektorové daně se snaží vysvětlit, že je to vlastně chytré a navýsost tržní opatření. Hlavním argumentem je obhajoba takzvané windfall tax, tedy daně uvalené na zisky „spadlé z nebes“. Přičemž na těch nebesích sedí vláda, případně centrální banka, protože vlády rozhodly o sankcích směrem k Rusku, čímž si energetické společnosti přijdou na peníze, které by jinak neměly. A proto má být tržním řešením jim tyto zisky zdanit. Protože centrální banka zvýšila prudce úrokové sazby, banky si přijdou jen tak na vysoké zisky, a kdybychom jim je zdanili, tak situaci jen vyrovnáme zpět.

Zní to jako lákavá argumentace, ale jakmile bychom ji připustili, tak se z ní nikdy nevymotáme. Zaprvé tím připouštíme, že na těchto trzích není dostatečná konkurence a firmy si mohou nastavovat takovou cenu, která jim přinese vyšší zisky. Nehledě na náklady by zisky měly padat zpět na původní úroveň. Je ale možné, že krátkodobě vzrostou, takže by sektorová daň mohla být nastavena jen dočasně.

Pomineme-li fakt, že vládám nelze příliš věřit, že podobné opatření zavedou skutečně jen dočasně, ani tak to nestačí. Vlády každou svou regulací někoho zvýhodňují na úkor někoho jiného. Měli bychom zavést sektorovou daň na knihy, protože jejich autorům ochranou duševního vlastnictví zajišťujeme vyšší zisky? E-shopy, protože jim pomohla pandemická opatření k vyšším ziskům? Měla vláda dotovat banky, když byly úrokové sazby na nule? Nebo energetické společnosti, když spadly ceny energií rekordně nízko? Kde jsou správné ceny, od nichž už daníme, a jaký zisk je ještě přiměřený?

Pokud chceme sektorovou daň, buďme upřímní. Přiznejme, že hledáme peníze tam, kde to bude nejméně bolet. Pořád je to ale jen obyčejná daň se všemi svými negativními dopady. Existují špatné a méně špatné daně, zázračné daně bohužel z nebes nepadají.

Autor je hlavní ekonom společnosti Roger

SWIFT - Co znamená tato matka všech sankcí pro Rusko

Video placeholde
• Videohub