Jistě i proto Kreml zaslal kondolenci dřív do Pchjongjangu kvůli úmrtí „drahého vůdce“ než do Prahy kvůli úmrtí „vůdce sametové revoluce“.
Zbytek Evropy však přispěchal s projevy úcty a úvahami o Havlově významu pro evropské i světové dění. Pozadu nezůstali ani komentátoři evropských listů.
SME: Havel a ten druhý
Soupeření či protikladnost Václava Havla a Václava Klause poznamenaly jak historii svobodného Československa, tak i samostatného Česka. Z pohledu domácí politiky prvních dvacet roků vyhrál Klaus. Havel se postupně i Klausovou zásluhou stal doma okrajovou postavou s minimálním vlivem. K Havlově prohře nesporně přispělo to, co lze nazvat idealismem či naivitou. Nepolitická politika a morální apely neměly šanci proti Klausovu tahu na branku a příslibu rychlého zbohatnutí mas.
Skvělý analytik Havel často neměl reálné představy ani o fungování světové politiky. Zahraniční státníci, kteří se s ním rádi fotografovali, mají pravdu, když dnes hovoří o odchodu velkého Evropana. Přátelství s ním jim však nikdy nebránilo, aby se v zájmu obchodních dohod vlichotili do přízně vládců Číny a Ruska. Nejen z úcty k zesnulému je třeba dodat, že navzdory krizím jsou dnes poměry v Česku, na Slovensku i ve světě mnohem lepší, než byly před rokem 1989.
Česká domácí zkorumpovaná arogantní partitokracie je spíše dítětem Václava Klause. Vývoj se však jasně ubírá směrem preferovaným Havlem. Strany ustupují stále silnějšímu tlaku na omezení moci, transparentnější fungování a silnější společenskou kontrolu.
Ve světě je dnes méně diktatur než v roce 1989, a i když vliv jedné z nich nesmírně narostl, vyrostly i problémy, proti nimž diktatury stojí. Nic z toho se nedá připsat vlivu jediného člověka, ale jestli na tom někteří mají skutečně mimořádnou zásluhu, pak Václav Havel k nim určitě patří.
Frankfurter Allgemeine Zeitung: Patriot svobody
Vlastností Václava Havla, kterou na něm nejvíce obdivovali i jeho přátelé, přičemž mnozí z nich jej v tom nebyli schopni následovat, byla jeho ochota ručit za to, co píše a činí. Když byl na začátku roku 1989 odsouzen k devíti měsícům vězení, v závěrečném slově pravil, že se necítí vinen a má-li být odsouzen, chápe to jako oběť pro dobrou věc, která mu ve srovnání s obětí absolutní, již přinesl Jan Palach, připadá nicotná. Palachův čin Havel hluboce obdivoval, ačkoli jej považoval za politicky nesmyslný.
Havel sám komunistické žaláře přijímal jako součást života, který chce vést v souladu se svým přesvědčením. Takový názor však řada jeho spolubojovníků z disentu nesdílela. Především lidé z řad spisovatelů a reformních komunistů s ním vedli vášnivé debaty o nejúčinnější podobě rezistence. A to nejen v soukromí, ale i na veřejných místech. Vzhledem k tomu, že šlo o rozhovory vysoké intelektuální úrovně, špiclům u vedlejších stolů nejspíš vstávaly vlasy na hlavě.
Mnozí Havlovi přátelé během jeho prezidentování tvrdili, že se svým ideálům vzdálil.
Havel na tyto výtky odpověděl v knize Prosím stručně. Jako autor absurdních her prý měl v politice dojem, že se neustále ocitá v absurdních situacích. Často prý očekával, že se musí každou chvíli probudit, protože to celé je jen sen.
Corriere della Sera: Brzy zapomenutý hrdina
V jiných časech by počínání Václava Havla skončilo stejně jako snažení Alexandra Dubčeka v roce 1968, které potlačily ruské tanky. Ale v roce 1989, kdy disident-dramatik vedl sametovou revoluci, už věci v Moskvě fungovaly jinak než za Brežněvovy éry.
Gorbačovova perestrojka vyslala komunistický blok na cestu, z níž nebylo návratu. Berlínská zeď padla a tvrdé jádro režimu v Praze dokázalo odolávat jen několik hodin, sníc o nereálné kontrarevoluci.
Tisícovky Čechoslováků okupovaly pod Havlovým vedením po tři dny ulice, až se režim zhroutil. V ulicích se objevil transparent „ruské tanky odjíždějí, přicházejí Rolling Stones“. Jejich návštěva se stala symbolem epochální proměny. Havel si během svého někdejšího věznění vydobyl pozici vůdce národa. Nevzdal se a stal se nejznámějším dramatikem své země, jedním z hlavních disidentů, zakladatelem hnutí Charta 77, které přitáhlo k Československu pozornost světa.
Po sametové revoluci bylo zcela nevyhnutelné, aby vedl zemi jako její prezident. Ale jak už se často stává, dělat politiku za „normální“ situace je něco úplně jiného než být hrdinou za komunistické okupace. A tak byl Václav Havel, označovaný všemi za otce vlasti, svými voliči brzy pozapomenut.
Le Monde: Vzácný odkaz Václava Havla
Až do posledního momentu zůstal ve své duši disidentem. Ač pohublý a oslabený nemocí, našel v posledních dnech sílu setkat se s dalajlamou při jeho návštěvě Prahy. Také podepsal petici na přání ruské opozice, spojené proti manipulacím režimu Vladimira Putina během turbulentních voleb 4. prosince. Václav Havel, který 18. prosince zemřel ve věku 75 let, se před svými nepřáteli neskrýval. S odvahou a odhodlaností nikdy nepřestal bojovat proti totalitarismu, ať už na levici či na pravici.
Nikdy nevyjednával o své podpoře těch, kteří se stavěli proti diktatuře či autoritářství, a to i daleko, hodně daleko od domova. Muž dopisů a divadel se stal prezidentem a dovedl svou zemi k demokracii skrze „sametovou revoluci“.
Stal se nejsilnější figurou z generace disidentů, kteří povalili komunismus ve střední Evropě v roce 1989. Jeho smrt přišla dvacet let poté, co se rozpadl Sovětský svaz, ale také v roce, kdy se v jiných částech světa rodí protesty a Evropa bojuje s existenciální krizí.
Havel tak stále připomíná, že vize několika osobností může pohnout horami. Ale i to, jak těžce je nám dnes bez podobných bojovníků za demokracii, otevřených a osvícených humanistických vizionářů.
The Independent: Král Václavského náměstí
Jeho třídní původ mu znemožnil získat pod komunisty vzdělání, takže se po studiu večerní školy stal laborantem. Dva roky vojenské služby strávil jako ženista – posílat synáčky z bohatých rodin čistit minová pole byla režimní technika, jak se jich případně zbavit.
Vysokou školu vystudovat nemohl a pracovat v divadle také ne. Když pak Havel začal být v sedmdesátých letech aktivní politicky, následovala opakovaná věznění. Zvláštní žert historie jej ale přivedl do prezidentské funkce, v níž nebyl vnímán ani tak jako politik, spíše jako morální autorita. Svou proměnou z dramatika v politika si ani Havel sám nebyl jist: „Byl to rozhodující moment v mém životě… Ale nelze něco celý život kritizovat, a pak, když je šance to učinit lepším, odmítnout.“
Podle Havlova přítele Miloše Formana byly jeho nejcharakterističtějšími vlastnostmi plachost a odvaha, „obě velmi silné“. Bylo štěstím pro Havlovy krajany, že odvaha v jeho tehdejším rozhodování zvítězila. Přesto se jako prezident brzy dostal do konfliktu s kolegou Václavem Klausem a celou kulturou „rychlého bohatnutí“, která se v novém Československu kvapem rozšířila.
