Hned jsem si říkal, jak moc podobné statistiky musely stresovat dávné Sumeřany, kteří vymysleli první písmo.
Kolik příběhů si ročně odvypráví průměrný Sumeřan za rok? Jeden? Děsivé! Jaké to asi bude mít neblahodárné účinky, když si lidé přestanou vyprávět a budou pouze číst?
Nyní už to víme vcelku přesně. Velmi negativně se to podepsalo na kapacitě paměti. Ale zároveň to znamenalo ohromný pokrok ve vědě a technice a následně ve vnímání lidskosti jako takové. Paměť tak, zdá se, lze vnímat jako dobrou cenu.
Nyní se někteří čílí, že lidé méně čtou a jen zírají na televizi. Pomiňme to, že díky internetu čtou možná více písmenek než i ti největší čtivci za národního obrození. Důležité je, že televize jim dává totéž, co dřívějším generacím knihy – možnost plně se ponořit do fikčního světa. Snadno, rychle, na strašně dlouho, až možná někdy v budoucnu napořád. Je to špatně?
Stejně jako se Sumerům zdálo, že čtení písma je zlo, dnes se tak jeví televize. Knihy (tedy asi nejvyšší instituce vycházející z písma) ve svých počátcích nebyly o nic víc „hoch“ než televize dnes. Nemáme vůbec tušení, kam vizuální kultura bude směřovat, jaké budou její největší úspěchy a co to bude znamenat pro člověka individuum i člověka jako druh.
Nedožijeme se toho, ale hlavně tomu nijak uměle nebraňme.
