Uzávěrka Jana Novotného: Ceny bytů udělaly z Čechů boháče. V Praze stojí stejně jako v Miláně

Jan Novotný, E15

Jan Novotný, E15 Zdroj: E15 Michaela Szkanderová

Strmý růst cen nemovitostí v Česku je v posledních letech nejčastěji spojován se snižující se dostupností vlastnického bydlení. Už se ale příliš nemluví o tom, že právě díky dražším bytům a domům české domácnosti také podstatně zbohatly.

Odebírejte naše NEWSLETTERY a buďte v obraze.

Od roku 2010 do třetího čtvrtletí loňského roku vzrostly ceny českých nemovitostí podle nejnovějších dat Eurostatu o téměř sto procent. Přeloženo do praxe: byt na pražské Letné, který před deseti let stál deset milionů, má dnes hodnotu dvaceti milionů. V evropském srovnání jde o jedno z nejvyšších zhodnocení nemovitostí na kontinentě.

Na opačné straně žebříčku se nacházejí nemovitosti v Itálii nebo v Řecku, kde se za poslední desetiletí ceny propadly až o více než čtvrtinu. Podle loňské zprávy společnosti Deloitte o cenách evropských nemovitostí stojí v Praze nový byt stejně jako například v nejdražším italském městě Miláně. Cena nového brněnského bytu je srovnatelná s tím v Římě a ostravská nemovitost přijde zhruba stejně draho jako ta v Turíně. Ještě před deseti lety by takovému vývoji věřil málokdo.

Osm z deseti Čechů vydělá

Dražší bydlení se propsalo do celkového bohatství českých domácností. A to hlavně díky tomu, že v Česku je stále velmi silné vlastnické bydlení. Podle dat Eurostatu z roku 2020 žije ve vlastním až 79 procent Čechů. Dá se tedy konstatovat, že osm z deseti Čechů ze současného zvyšování cen nemovitostí profituje. A to ne málo. Vlastní nemovitost ve velkém množství případů tvoří to nejhodnotnější, co průměrná česká rodina vlastní.

Velké zastoupení vlastního bydlení v Česku je samozřejmě výsledkem privatizace státního a obecního bytového fondu po roce 1989. Dnes je tato privatizace často kritizována kvůli směšným prodejním cenám bytů tehdejším nájemníkům a také kvůli korupci s tím spojené. Z dlouhodobého hlediska to však byla skutečně „lidová privatizace“, díky níž se veřejný majetek povedlo rovnoměrně převést nejen na ty „šťastnější a schopnější“, ale i na střední a nižší třídu.

Ze zvyšování cen realit tak může těžit rovnoměrně většina české společnosti. A právě tato privatizace teď nejvíce přispívá k tomu, že se bohatství českých domácností rychle přibližuje tomu v západních zemích.

Kdo bude dědit

Současný stav, kdy stále hodnotnější nemovitost je tím nejdražším aktivem v držení českých domácností, však může prohloubit majetkové rozdíly. A to zejména v generaci, která nastupuje na trh práce. Bohatství těchto lidí už nebude tolik závislé na tom, kolik peněz si dokážou vydělat vlastní prací, ale tím, zda zdědí nějakou nemovitost. Třeba po předcích, kteří ji dokázali v devadesátých letech za hubičku zprivatizovat.

Lidé, kteří budou mít toto štěstí, získají i lepší přístup k dalším úvěrům a jejich bohatství se bude dále zvyšovat rychlejším tempem než u lidí, kteří žádnou nemovitost nezdědí. Tento budoucí vývoj může mít závažný dopad i na politickou stabilitu země.

Ideálním řešením, jak co nejvíce zabránit propastným rozdílům v bohatství jednotlivých domácností, se jeví především renesance družstevnictví a podpora spolkového bydlení, takzvaných baugruppe podle německého či švýcarského vzoru.

Města mohou podobné projekty podporovat například poskytnutím obecního pozemku výměnou za zisk několika nových bytů, které pak mohou sloužit jako sociální bydlení pro ty nejchudší občany či preferované profese. Ve velkých městech už nemá cenu budovat rozsáhlá portfolia obecních bytů, ale spíše podporovat iniciativy skupin, jež chtějí dosáhnout nějaké formy vlastnického bydlení.