V plynové válce proti Rusku stojí každý sám za sebe | E15.cz

V plynové válce proti Rusku stojí každý sám za sebe

Pavla Palaščáková

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
0

Evropská unie je už rok v plynové válce s Ruskem. Sedmadvacítka si ale dlouho zdráhala připustit, že Kreml tlumí dodávky suroviny zcela cíleně a i po ruském útoku na Ukrajinu reaguje těžkopádně. Přestože v jiných oblastech dokázala zavést aspoň dílčí sankce, v případě plynu je stále ve vleku ruských kroků. Na vině je pochopitelně vysoká závislost kontinentu na této surovině, ale také rozdílné až zaťaté pohledy na energetiku a neochota povznést se nad národní zájmy.

Evropské společenství od počátku ruské agrese deklaruje snahu zcela se odpoutat od plynu z Ruska. Zároveň ale trne strachy, aby k tomu nedošlo příliš brzy, než bude připraveno. Tímto postojem pochopitelně vysílá do Moskvy signál, že má smysl tlačit ho do kouta v omezeném čase, před nadcházející zimou.

Gazprom dosud utlumoval přívod suroviny pomalu, aby Evropany příliš nevyplašil a nevytrhl z blaženého očekávání, že z různých potrubí přece jen ještě něco vymáčknou a schovají si na zimu. Plnění zásobníků se tak stalo hlavním unijním nástrojem v přípravě na topnou sezónu.

Tento přístup se jeví pragmaticky, nabízí se ale otázka, jestli se EU ruskou salámovou metodou nenechala ukolébat a nebyla celé jaro a léto až moc pasivní. Zda by náhlá stopka nebo dokonce unijní embargo nevedly k razantnějším akcím na celoevropské úrovni.

Zdá se totiž, že se některé země s koncem éry levného ruského plynu stále nesmířily a nejsou svolné výrazněji upravit své energetické koncepce.

Symbolem plynového partnerství s Ruskem je Německo, které do pasti potrubí v hlubinách Baltu stáhlo částečně i další země. Největší evropská ekonomika místo srozumitelných kroků od jara vysílá zmatečné signály. Na jednu stranu svižně buduje kapacitu na přijímání dodávek zkapalněného plynu a urychluje rozvoj obnovitelných zdrojů. Kolem vypínání jaderných elektráren ale Berlín dlouhodobě mlžil. Než tento týden přišel na to, že když ze zbývajících atomových provozů udělá záložní, nebudou ani vypnuté, ani zapnuté a jakžtakž spokojení budou všichni.

Německo tak investuje další velké prostředky do zdroje, který samo v rámci boje proti emisím skleníkových plynů důsledně označuje za přechodný. Na jihu kontinentu přitom existuje sedm LNG terminálů, o jejichž možném větším využití se diskutuje od jara. Už březnový plán Mezinárodní agentury pro energii přitom zmiňuje, že tomu brání nedostatečné plynovodní propojení Španělska s Francií. Berlín, Madrid a Lisabon to chtějí změnit oživením projektu plynovodu Midcat přes Pyreneje. Paříž však stavbu celé měsíce sabotuje.  

Argumentuje tím, že budování rour potrvá dlouho, což Madrid odmítá. Dá se tak jen dohadovat, co stojí za sveřepým odporem. Jednoduchým vysvětlením je, že Francie plynovod nepotřebuje, to by však v době bezprecedentní krize neměl být důvod, proč projekt blokovat.

Existuje podezření, že nechce ohrozit své postavení evropské velmoci v exportu elektřiny. Háček je však v tom, že země je aktuálně kvůli více než půlce nečinných reaktorů čistým dovozcem a potíže jejího jaderného sektoru se velkou měrou podílejí na vyšponovaných cenách elektrického proudu na celém kontinentu.

Našly by se samozřejmě i další příklady, kdy hledání celounijního řešení komplikují národní zájmy. Samostatnou kapitolou je Maďarsko, které si svévolně vyjednalo navýšení dodávek plynu z Ruska a otazník visí nad dalšími kroky Bulharska. Dokud bude evropská energetická solidarita pouhým nástrojem, jak si od ostatních zemí vyžebrat příslib přídělů pro případ nouze, bude adaptace na novou energetickou realitu náročná.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newslettery