Pozice centrální banky trochu připomíná dirigenta symfonického orchestru. Dokud svou práci dělá dobře, divák prakticky nevnímá, že vůbec existuje. Teprve když se něco evidentně pokazí jako například nyní, otočí se jeho směrem tázavé pohledy.
Běžný občan pak může být poněkud zmaten, když na adresu ČNB od ekonomů slyší zcela protichůdná hodnocení. Zaznamenat lze totiž vše od bezvýhradné chvály po obviňování z téměř vlastizrádného konání. Co víc, mezi odbornou veřejností nejen že nepanuje shoda nad tím, jak šikovná je ČNB v disciplíně střelby na dvouprocentní inflační cíl, objevují se rovnou i pochybnosti o tom, zda vůbec střílí na správný terč.
ČNB si svůj mandát péče o cenovou stabilitu vykládá jako každoroční růst cen o dvě procenta. Pokud by se jí dařilo jej naplňovat, má průměrný Čech jistotu, že nákup, který letos stojí 100 korun, bude příští rok stát 102. S pomocí kalkulačky by si pak byl schopen dopočítat i útratu za dalších dvacet let.
Alternativu k tomuto nastavení měnové politiky představuje cílování stabilní cenové hladiny. V tomto režimu by snahou centrální banky bylo udržovat ceny na konstantní úrovni. Spotřebitel by tak věděl, že dnešní nákup v hodnotě 100 korun dokáže za dvacet let realizovat taktéž za 100 korun.
Očima guvernéra: Inflace
Hlavní rozdíl mezi oběma módy přitom nespočívá tolik v růstu cen oproti jejich stagnaci, jako spíše v reakci centrální banky na cenové šoky, jako je ten pandemický. Pokud se například naplní prognóza ČNB a ceny letos stoupnou o 8,5 místo dvou procent, nebude se banka nikdy snažit tento „prohřešek“ napravit. Za naplnění svého poslání bude považovat návrat k dvouprocentní inflaci v dalších letech. Pandemické ustřelení cen tak navždy posune tuzemskou cenovou hladinu směrem nahoru. Kdo tedy v roce 2021 odhadoval hodnotu svého budoucího nákupu pomocí pravidla dvou procent, spletl se. Naproti tomu v režimu cílování cenové hladiny by se banka snažila pandemické zdražení vyhladit odpovídajícím budoucím zlevňováním tak, aby jej odčinila.
Mezi nesporné výhody cílování cenové hladiny tedy patří hlavně předvídatelnost. Ceny v ekonomice slouží jako nezastupitelný nosič informací o vzácnosti a užitečnosti zboží a služeb, který automaticky koordinuje nákupní a výrobní chování. Předvídatelné ceny pak umožňují činit informovanější rozhodnutí a zvyšují efektivitu.
Potíží cílování cenové hladiny je naopak to, že stojí a padá s důvěrou, kterou v něj vkládají občané. Náprava šoků, jako je ten pandemický, totiž nemůže probíhat jen „na sílu“ zvyšováním úrokových sazeb. To by totiž muselo být tak brutální, že by to prohlubovalo nežádoucí ekonomické výkyvy. Pro úspěch tato strategie potřebuje neochvějnou víru lidí v to, že po zdražování centrální banka skutečně doručí zlevňování. Toto očekávání pak lidé sami zohlední ve své cenotvorbě, a pomohou tím ceny zkrotit.
Právě důvěra obyvatel ve schopnost ČNB kontrolovat inflaci ale momentálně logicky upadá, ať již zaslouženě, či nikoliv. Případná změna režimu tak těžko přichází v úvahu minimálně do momentu, kdy zdivočelá inflace nejen přestane plnit novinové titulky, ale hlavně sejde z myslí občanů. To se ovšem v dohledné době nestane. Důvěra má totiž tu nepříjemnou vlastnost, že se velmi těžko získává, a velmi lehce ztrácí.
Autor je hlavní ekonom společnosti Cyrrus
