Praktický lékař mi přísně zakázal jakkoli komentovat poslední televizní estrády, jako jsou reprízy oblíbených komedií v čele s obnoveným pořadem Ein Kessel Buntes, který se bůhvíproč maskuje za předávání státních vyznamenání. Kdykoli vyslovím nebo napíšu jména jako Mynář, Ovčáček, Klaus, Saudek, Smutný, Schneider nebo Zíma, dostávám těžké záchvaty a s pěnou u úst běhám po stropě.
Stejné zdravotní problémy nastávají, když se musím zabývat názory místopředsedy ÚV KSČM Stanislava Grospiče, který před týdnem znesvětil památku 137 obětí srpnové okupace. Tvrdil, že šlo o dopravní nehody. Je tohle vůbec možné?
Pamatujeme si, jak bolševici nazvali vpád vojsk Varšavské smlouvy bratrskou pomocí a co bylo Poučení z krizového vývoje.
Podle zrůdné logiky komunistické kreatury Grospiče zřejmě miliony Židů za války vlastně uklouzly cestou do sprch a omylem upadly do plynových komor a kremačních pecí.
Milada Horáková, která se podle stalinistky Marty Semelové sama přiznala, nebyla popravena, ale oběsila se omylem, když věšela záclony. I s Heliodorem Píkou to bylo jistě jinak.
Jako voják si pořád hrál s pistolkami a zastřelil se asi sám, žádná poprava! Neskonale drzí Filipovi soudruzi Grospičova svinstva obhajují. Jako bychom od zločinecké partaje mohli čekat něco jiného.
Závěrem s hlubokým pohnutím změním téma. Nežijí tu jen zasmrádlí bolševici, ale též plno skvělých lidí, muzikantů, které bylo možné potkat při koncertu pro Paměť národa v Karlíně.
Chyběla ale fenomenální moravská houslistka a zpěvačka Jitka Šuranská, která o víkendu podlehla těžké nemoci ve věku pouhých 41 let. Uhranulo mě její propojování folkloru a world music, její desky jsem radostně hrál na svých poslechových pořadech.
Loni jsme se poprvé osobně potkali na Kobzově terase nad Lucernou, vyměnili si kontakty, že rozhodně zase někdy příště. Už to nenastane.
