Evropa má za sebou týden hektických jednání o cenách energií na celounijní úrovni. Mnohé stále zůstává nejisté, celkově se ale začíná rýsovat rámec, v němž půjde ceny krotit.
Klíčovým prvkem návrhu Evropské komise je stanovení stropu pro výrobce elektřiny ze zdrojů mimo plyn na ceně 180 eur za MWh, a to i retroaktivně za letošní rok. V komuniké padla částka 140 miliard eur jako odhad, kolik by mohl strop přinést vládám v dodatečných rozpočtových příjmech, které pak mohou podle vlastního uvážení (ale v souladu s obecnými pravidly EU) přerozdělit ekonomickým subjektům.
Skutečná částka se samozřejmě může vyvinout jinak, ale princip zůstává. Čím dražší energie, tím víc zdrojů pomoci potřebným. Návrh Evropské komise správně zohlednil, že Achillovou patou kontinentu bude během této zimy plyn. Cenová regulace je tedy strukturovaná tak, aby nemotivovala využívat plyn k výrobě elektřiny. V návrhu se nezapomnělo ani na nutnost šetření špičkovou elektřinou, která nejčastěji vzniká právě spalováním plynu.
Česko zažilo týden hektických jednání o energiích na národní úrovni. Výsledné rozhodnutí lze charakterizovat tak, že domácnosti, menší podniky a veřejný sektor získaly jistotu, že jejich platby nepřesáhnou vládou stanovený cenový limit. Nejistota byla přenesena do státního rozpočtu. Princip, že dražší energie vygenerují vládě dostatek zdrojů na kompenzaci chráněných spotřebitelů, obecně neplatí. Kriticky bude záležet na vývoji ceny plynu, od níž návrh Evropské komise abstrahuje.
Cenové stropy na elektřinu a plyn pro domácnosti se staly v Česku během několika posledních týdnů mantrou. Teprve čas ukáže, zda stropy odvrátí rizika narušení sociálního smíru, či dokonce rozpadu demokracie, čímž někteří argumentovali ve prospěch opatření. Dvě tvrzení ohledně vládního opatření lze nicméně uvést již teď: příliš nenabádá spotřebitele k šetření a může být velmi drahé.
Motivaci k úsporám by přitom bylo relativně snadné dodat do systému stanovením limitu spotřeby, do níž by platil třeba i nižší strop, a aplikací tržní ceny na nadlimitní spotřebu. Takto se rozhodli postupovat třeba Maďaři. Za velký problém osobně považuji stanovení cenového stropu pro MWh z plynu na úrovni pouhé poloviny proti MWh z elektřiny. Pro vytápění, o něž hlavně jde, je takový rozdíl ekonomicky neopodstatněný. Navíc jím ovšem vláda vysílá občanům signál, že na spotřebě plynu není třeba šetřit. Tak to ovšem není. Plyn v zásobnících a nasmlouvaném LNG terminálu by měl podle všeho stačit pro domácnosti do konce zimy. Zda ho bude dost i pro průmysl, a tedy pro zachování výdělků v domácnostech, ale může záviset na zimních teplotách, jakož i na tom, kolik ho ušetří právě sektor domácností. Bylo by také vhodné hledět i za horizont konce nadcházející zimy, neboť spotřeba plynu ani poté neskončí a s ruskými zdroji je lepší nepočítat.
Pokud jde o celkovou cenu, kterou zaplatí stát během současné energetické krize, přetéká mediální prostor odhady v širokém spektru. Výsledek je v této chvíli skutečně nepředvídatelný, což není dobrá zpráva pro stabilitu veřejných financí. Vláda zainvestovala do zachování sociálního smíru. To je sice klíčová hodnota, která ale automaticky nepovede k řešení současné energetické krize. Tomu se musíme přibližovat investicemi do diverzifikace zdrojů, energetické bezpečnosti a úspor. Snad i na to najde vláda čas a peníze.
Autor je hlavní ekonom UniCredit Bank
