Déle než čtvrt roku trvají v Hongkongu protesty, kterých se aktivně účastní až 15 procent obyvatel ostrova. Spolupracovník deníku E15 Michal Kaderka přináší svědectví demonstrantů i dalších obyvatel rozpolceného Hongkongu.
V početných davech, které prakticky denně procházejí ulicemi města, lze zahlédnout všechny věkové skupiny. I tak lze ale demonstrace vůči politice Číny považovat za konflikt mladých lidí se střední a starší generací.
Stejně tak protesty ventilují současné sociální problémy, které se od sjednocení s Čínou hromadí. Politické vedení Číny zase potřebuje problém s ostrovem vyřešit do sedmdesátého výročí založení lidové republiky a zároveň všem provinciím ukázat, že zemi udrží jednotnou. A to bez ohledu na následky.
Ve městě to vře od března
Události v Hongkongu začaly být ve větší míře sledovány až od začátku června, kdy se shromáždil více než milion obyvatel ostrova a policie poprvé použila slzný plyn. Do březnových a dubnových protestů, které vyvolal Zákon o vydávání podezřelých z konce března, se totiž zapojovaly jen nižší desítky tisíc lidí.
Díky mlácením mladých lidí spadla podpora policii na 5 % (hasiči mají 95 %). Kdo je v uniformě a potká rozvášněný dav, riskuje lynč. pic.twitter.com/4hI9v9W9jv
— Michal Kaderka (@MichalKaderka) August 25, 2019
Jedno mají ale protesty společné: obyvatelé v nich vyjadřují svůj nesouhlas rozličnými formami a statisícový dav je spíše výjimkou. Místo toho se však často protestuje v rámci profesních skupin. Například tři tisícovky právníků se sešly během pracovního dne, aby tříminutovým tichem vyjádřili podporu protestujícím. Podobně se v srpnu setkala tisícovka účetních. Sympatickou formou protestu bylo například vytvoření padesátikilometrového „živého řetězu“ v ulicích, kolem stanic metra, či na jednom z vrcholků Hongkongu na konci srpna.
Ostrovní generační střet
Protesty jsou mířeny především proti hongkongské vládě. Její neschopnost se vyrovnat s problémem jinak než násilím je však jen jedním z mnoha důvodů pokračujícího odporu. Lidé vyšli do ulic také proti politickým elitám, které město ovládají od přechodu pod čínskou správu v roce 1997. Ještě na konci devadesátých let se obyvatelé Hongkongu oproti Číňanům na pevnině považovali za ekvivalent jakéhosi západního Němce, protože i nízkopříjmoví pracovníci z ostrova si mohli v pevninské Číně užít celkem luxusní dovolenou. A nejen to.
„Vždycky si byli vědomi své koloniální kultury i vzdělání, které Číňanům tolik imponuje, protože je považují za důležitou součást statusu střední třídy,“ říká Yan (38), advokát z právnické korporace v Pekingu. Podle něj už mladíci z Hongkongu ale nejsou silnou konkurencí ani na sňatkovém trhu. „Pokud to nejsou bohatí finančníci, jsou zajímaví jen pro svůj pas, který jim zaručuje bezvízový styk skoro do celého světa,“ doplňuje.
Cena za úspěch
Hongkongské firmy se nové situaci po přechodu pod čínskou správu rychle přizpůsobily. Byznys využil propojení s miliardovým trhem, jehož kulturu finančníci a obchodníci velmi dobře znali. Začali těžit i z čínských talentů, pro které byl Hongkong svým západním charakterem i výši mezd atraktivní. Stejně tak ale začali hongkongským pracovníkům ve službách konkurovat méně kvalifikovaní Číňané.
To vše dopadá na mladší generaci, která musí čelit silné konkurenci na pracovním trhu a nedostupnému bydlení. „Bydlím v bytě s rodiči, babičkou a dvěma bratry. Často nestačí ani dvě mzdy na uhrazení nájemného a dobrého života. Pro mladé lidi je proto těžké, aby se sestěhovali a vyzkoušeli si spolu žít,“ přiznává pojišťovací agentka Lin.
Výhody, které využila generace těch, kteří pracovali a podnikali v době přechodu pod čínskou správu, se pro novou generaci vyčerpaly. Mladí vidí problém především v neochotě hongkongské vlády řešit problémy ostrova v jejich zájmu a nelíbí se jim rostoucí vliv Číny.
Současné protesty nejsou taktéž první, již před pěti lety proběhly statisícové demonstrace během takzvané deštníkové revoluce. V té protestující nezabránili prosazení volební reformy, podle které kandidáty ve volbách od roku 2017 schvaluje Čína. Návrat před tuto volební reformu je tak i jedním z požadavků současných protestujících.
Nejde tolik o peníze
Byznys komunita ze spojení s Čínou profituje, proto jsou vyjadřované sympatie s protesty spíše osobní než pragmatické. Hongkong je sice stále považovaný za bránu do Pacifiku, ale nelze ignorovat rostoucí konkurenci v Manile, v Singapuru či v Kuala Lumpur.
„Řešíme dopady obchodní války s Amerikou. Firmy se bojí také o bezpečnost zahraničních expertů, pokud by po příchodu čínské armády došlo k ozbrojeným nepokojům. Byznys jako takový ohrožen přímo není, problémem je ale vyrovnání se s postoji zaměstnanců,“ hodnotí situaci Ludwig, který je z Německa a v Hongkongu pracuje jako datový analytik pro mateřskou firmu. Případný vpád do Hongkongu přirovnal k srpnu 1968 v Československu.
Zaměstnanci zpravidla hodnotí sbližování s Čínou jinak než akcionáři nebo politici. Čína proto tlačí na firmy, aby je umlčely. Podniky si proto musí vybrat, zda dají přednost dobrým vztahům s Čínou, nebo zaměstnanci. Navíc tlak na pracovníky v korporacích může poškodit jejich mezinárodní reputaci a vyvolat v zahraničí vlnu solidarity s kolegy v Hongkongu. V některých aerolinkách již došlo k propouštění a velké auditorské firmy se alespoň od zaměstnanců distancují. To optikou čínského vedení samozřejmě nestačí.
Reálný dopad vyhrocené situace například pociťují podnikatelé ve službách. Číňané jsou každodenně masírováni propagandou o násilí v městě a odporu vůči všemu čínskému. Následkem je, že v letních měsících došlo k hromadnému zrušení až poloviny hotelových rezervací.„Jsou sobečtí. Vůbec je nezajímá, jak se nás jejich protesty dotýkají,“ stěžuje si Wong (67), který v centru Hongkongu provozuje restauraci. Jeho třicetiletá dcera i s manželem protesty podporují. Hongkongské události tak polarizují celou ostrovní společnost.
Macao je hodné, Hongkong zlobí
I mezi pevninskými Číňany se najdou ti, co chápou postoj obyvatel Hongkongu. Ale ani ti, co přemýšlejí v kontextu západního liberalismu, si nemyslí, že protestující zvolili správný postup. „Hongkong je stále důležitý, Čína ho potřebuje. Protestující měli zvolit jinou formu a přimět čínskou vládu k respektování autonomie,“ myslí si Wai (39), která v Nankingu vede jazykovou školu. Pekingský advokát Yan (38) protesty odmítá: „Hongkonžané principiálně nesouhlasí se vším, co přichází z Číny. Když jsem v Hongkongu, neubráním se pocitu, že se na mě nepřátelsky hledí.“ Do Hongkongu kvůli svým klientům však musí několikrát ročně.
Nejčastěji v rozhovorech s pevninskými Číňany zaznívají dvě slova: stabilita a růst. Čína si po vyhlášení komunistické Číny prošla Mao Ce-tungovými experimenty jako Velký skok vpřed (1958–1960) a Kulturní revoluce (1966 a 1969). Důsledkem bylo kolem 40 milionů mrtvých v důsledku hladomoru, rozvrácená společnost a mravní pošramocení milionů zúčastněných.
V sedmdesátých letech minulého století však došlo k ekonomické reformě, která ve vybraných lokalitách Číny umožňovala svobodné podnikání. Desetiletí permanentního růstu tak pomáhají každý rok vytáhnout ze dna několik milionů nejchudších obyvatel a dát jim příslib lepší budoucnosti. „Pamatuji si život v jeskyni, jak jsem s rodiči a dvěma bratry neměl co jíst. Dnes mám také rodinu, mohu si dovolit žít v Pekingu a mohu si dovolit cestovat,“ říká průvodce Chan (46). Pro něj nemá demokracie žádné přínosy, protože nezaručuje růst. Na námitku, že se i prezident může splést, kontruje že „není to rozhodnutí jednoho muže, prezident má kolem sebe tým, takže se rozhoduje dobře“.
Číňané velmi rádi diskutují o tom, kdy doženou USA a jak dlouho jim to bude trvat. „Proč se bouří Hongkong a Macao všechna opatření přijímá?“ klade si zase jinou otázku advokát Yan. „To je obvyklé klišé. Hongkong je ovlivněn koloniálním vzdělávacím systémem a portugalská správa fungovala jinak. My jsme Hongkonžané, nejsme obyvatelé Macaa a už vůbec ne Číny,“ nesouhlasí s tímto srovnání pojišťovací agentka Lin.
Pro pevninské Číňany ale dobrá rozhodnutí v ekonomice znamenají i správná politická rozhodnutí. O správnosti postupu centrální vlády proti z jejich pohledu násilným protestujícím v Hongkongu není pochyb. Číňanům zkrátka sebevědomí nechybí a jsou plni optimismu.
| Demonstrace na vlastní oči |
Protestujícím se zatím podařilo donutit šéfku hongkongské samosprávy Carrie Lam stáhnout z legislativního procesu Zákon o vydávání podezřelých. Další čtyři požadavky jsou však stále nesplněny. Jednoznačně převládají hesla požadující větší nezávislost Hongkongu na Číně a akcentování témat jako je svoboda nebo budoucnost. Protesty nepolevují a střety s policií se stávají koloritem všech větších demonstrací. Na poslední sobotní demonstraci byly dokonce poprvé taseny ostré zbraně. Dle záznamů se však do konfliktu s protestujícími dostala malá skupina policistů a hrozil jejich lynč. Dnešnímu protestu předchází mezigenerační průvod oblasti Kwan Tong. Hongkonžané cítí, že jsou ve své situaci osamocení a že je pro mnoho zemí diplomatickým problémem vyjádřit jim podporu. Jsou proto k cizincům i novinářům vstřícní a snaží se své postoje trpělivě vysvětlovat. Stejně se chovají i zasahující policisté. K cizincům i novinářům se chovají slušně a upozorňují je na rizika přítomnosti v místě střetů.
Všichni vědí, jak důležité je mít mínění světové veřejnosti na své straně. Na straně protestujících bylo sympatické rozdávání pitných vod, vlhkých ubrousků, roušek proti identifikaci, kapek do očí pro případ zásahu slzným plynem či nasazení uklízecích čet, které průběžně likvidovaly odpad. V blížícím se očekávání konfliktu s policií si účastníci protestu navlékají plynové masky a lyžařské či motorkářské brýle. Odpojují se rodiny a všichni, kteří se necítí dobře na utíkání před slzným a pepřovým plynem, hlukem nebo jim nevyhovuje zmatek. Vystavěné barikády však neměly před policií šanci a není zřejmé, proč se tolik protestující soustředili na tuto strategii, která je zcela neúčinná. Byli to dokonce demonstranti, kteří se posunuli po vyčkávání policie s barikádou blíže. A to dokonce dvakrát. Druhé střetnutí začalo poté, co protestující začali házet na policisty dýmovnice. Na mou výhradu, že iniciace útoků ze strany demonstrantů může být důvodem, proč by v mé zemi lidé přestali podporovat jejich myšlenku, odpověděl student financí Iam (23): „Jsem tu za sebe. Když se sejde milion lidí a jen jedno procento protestujících bude chtít jít do ostrého konfliktů s policií, je to tisíc lidí, a to už je nějaká síla. Já za ně ale neodpovídám a věřím, že i přes všechno mají tyto protesty cenu.“ Iam doufá, že se pokojnou cestou podaří dosáhnout splnění všech pěti požadavků. Bude se protestů účastnit, dokud to půjde. Čína ovšem potřebuje vyřešit problém Hongkongu do 1. října, kdy slaví sedmdesáté výročí vzniku Čínské lidové republiky. „Do zimních olympijských her v Pekingu v roce 2022 musí být na Hongkong zapomenuto,” říká polský programátor Oleg (32), který žije již pátým rokem v Šanghaji a o protestech se s kolegy baví. „O politice se bavit nechtějí, je to téma, o kterém se nediskutuje. Nechtějí se svěřit s tím, co si myslí.“ |
Jména jsou z důvodu ochrany identity pozměněna.
Autor je spolupracovníkem redakce, vyučujícím mediální výchovy na pražském Gymnáziu Na Zatlance a Filozofické fakultě UK. Je spoluzakladatelem Učitelské platformy.
