Naděje je fajn, lepší je ale dostatek munice. Jak mě vojáci na Ukrajině naučili, že být pacifistou je privilegium
Sportovní střelnice v Brovarech u Kyjeva se během války proměnila ve školicí centrum pro vojáky mířící na frontu. Jednou z takových iniciativ je nezisková organizace Sabre, ze které jen několik málo instruktorů ze zemí NATO vybudovalo skupinu s více než třiceti členy spolupracující s ukrajinskou národní gardou. Redakce e15 strávila s týmem Sabre jeden den.
V deset hodin dopoledne na rozsáhlých travnatých plochách přibližně dvanáct kilometrů od Kyjeva pročeše jednou za čas jinak hrobové ticho hlasitá střelba. Jsme na střelnici v městě Brovary, jež je součástí kyjevské aglomerace čítající tři a půl milionu obyvatel. Tam, kde se dřív střílelo pro zábavu, dnes probíhají tréninky s jedním hlavním cílem – pomoci Ukrajincům přežít na frontě.
Cvičení pro ně organizují zejména bývalí vojáci z členských zemí NATO, jde však o soukromé iniciativy. Jednou z nich je kanadsko-ukrajinská nezisková organizace Sabre, kterou krátce po začátku ruské invaze na Ukrajinu založil veterán Kevin Leach. V kanadské armádě strávil deset let. Na Ukrajině chtěl původně „pouze“ shromažďovat a dopravovat humanitární pomoc na místa, kde je to třeba.
Veterán, který změnil plán
„Dovážel jsem na frontu zdravotnický materiál, hlavně škrtidla, hemostatické gázy nebo tlakové obvazy,“ vzpomíná. Jenže část vojáků nevěděla, jak podobné pomůcky používat, a tak ho prosili, aby jim to ukázal. Leachovi tehdy došlo, že nejlépe pomůže právě takto – tréninkem mužů, kteří se poprvé ocitli na frontě a pro které každá nová dovednost pro práci se zbraní i zdravotnickými pomůckami může rozhodnout o tom, zda přežijí nebo ne.
V listopadu 2022 proto spustil iniciativu Sabre, která odkazuje na zakřivenou sečnou zbraň, tedy v češtině šavli. Ze skupiny, kde v začátcích působili jen čtyři instruktoři, je dnes školicí centrum s 31 členy ze sedmi zemí. Dnešní cvičení pro nás chystají čtyři z nich.
Dva si přejí zůstat v anonymitě a prosí o rozmazání obličejů na fotografiích. Třetí voják původem z Gruzie prosí, aby na fotkách nebyl vůbec. Je lepší, aby nepřítel věděl co nejméně. „Mně je to jedno, jen ať si mě Rusáci prohlídnou,“ mávne rukou šéf skupiny Leach.
„Není to nějaké mystické know-how, základy zvládne každý,“ slibuje nám, zatímco přicházíme k dřevěnému stojanu s pěti vyskládanými kalašnikovy. Tím ‚každým‘ dnes pravděpodobně myslí nás, nesourodou skupinu jedinců, kteří si do střediska přijeli částí výcviku projít. Novinářka, několik zakladatelů startupů z oblasti obrany, investoři a další cizinci, kteří se po začátku války rozhodli, že opustí pohodlí života v míru a zamíří na Ukrajinu. Část z nich tu žije trvale, část sem pravidelně dojíždí a z původně byznysových cest jsou dnes hlavně cesty za přáteli nebo rodinami.
Sabre obvykle školí členy ukrajinské Národní gardy, možnost kurzů pro civilisty teprve zvažuje. Od podobných akcí si tak spolek alespoň slibuje, že by mohl nalákat pravidelné podporovatele – financování výcviků pro ukrajinské vojáky jde totiž z příspěvků dárců. Trénuje se správná manipulace se zbraní, práce s kompasem nebo buzolou a první pomoc v případě zranění.
Společně nejdřív procházíme jednotlivé části střelné zbraně, ukazujeme si, co je pojistka, natahovací páka, kam zacvaknout zásobník. „Nikdy nemíříme na něco, co nechceme trefit. A když míříme do země, dáváme pozor na nohy,“ říká s lehkou dávkou ironie Leach, pokyny ale myslí vážně. Střílet totiž budeme ostrými náboji. A zatímco velká část mých společníků nedrží zbraň v ruce poprvé, já na terč mířila naposled ve dvaceti z dědovy vzduchovky na chatě.
Jestli to bolí, jedině dobře
Umíme už zbraň zajistit i nabít, dokážeme zacvaknout i vycvaknout zásobník, kam se vejde až čtyřicet nábojů. Jdeme si proto na chvilku odpočinout od zbraní a na řadu přichází škrtidlo. Takzvaný taktický turniket používají vojáci a záchranáři v případě vážných poranění končetin, aby zabránili vykrvácení. Páskem se suchým zipem si vzájemně obepneme stehno a pokoušíme se utáhnout.
K poslednímu dotažení slouží vrátková tyč, která zajistí, že do nohy už nepoteče žádná krev. Bolestivé přiškrcení některým z nás dokonce způsobilo modřiny, což je ale dobrá zpráva. Při zásahu na bojišti bychom pravděpodobně nezemřeli. Dozvídáme se, že amputace by záležela na tom, jak dlouho bychom se škrtidlem čekali na pomoc.
Město, které nikdy nespí
Odpoledne už nás čeká samotná střelba. Zatímco si moji společníci nasazují ochranná sluchátka, odcházím stranou se šéfem skupiny Leachem. Povídáme si o tom, proč se přestěhoval na Ukrajinu, co si myslí o Trumpovi i o únavě lidí z vleklé války. Třetina Američanů si podle nedávných průzkumů myslí, že Spojené státy podporují Ukrajinu příliš. „Současně to chápu a nechápu. Rád bych těm lidem vysvětlil, že to my jsme unavení. Když ti každou noc v jednu ráno nad hlavou bouchá balistická raketa nebo zvoní na mobilu alarm, že se máš jít schovat do krytu, pochopíš, jak vypadá opravdová únava,“ shrnuje ukrajinskou realitu.
Přikyvuji, sama jsem už pátý den rozlámaná. Po noční cestě vlakem, která dohromady trvala téměř 24 hodin, každou noc v Kyjevě hrozily útoky ruských dronů. Dny po náletu rakety vyrobené v KLDR ze čtyřiadvacátého dubna, která zabila dvanáct lidí a devadesát jich zranila, opět znějí každou noc sirény. Z Kyjeva se tak v posledních čtyřech letech stalo město, které nikdy nespí – ale jen proto, že nemá na výběr.
Nástup Donalda Trumpa do vedení USA podle Leache u části vojáků a jeho ukrajinských známých ze začátku vzbuzoval naději. Lidé si mysleli, že Bidenova administrativa není příliš motivovaná pomáhat a že s Trumpem by se třeba něco mohlo změnit. Zlom ale nastal po rozhovoru v Oválné pracovně. „Tehdy si lidé na Ukrajině uvědomili, že o ně politikům vlastně vůbec nejde.“ Z pomoci se jednoduše stal byznys.
Ptám se, jak v současné situaci vnímají vojáci nejrůznější přísliby míru či alespoň příměří, když se podmínky z úst jednotlivých světových lídrů mění každým dnem. „Jasně, lidé říkají, že chtějí, aby přestalo zabíjení, aby skončila válka. Jenže konec bojů zabíjení nezastaví,“ myslí si a vyjmenovává, co se děje na okupovaných územích: znásilnění, vraždy, nucené práce. „Lidé v Evropě nebo v USA mají pocit téhle falešné volby, myslí si, že mohou říct – už nejsem pro pokračování války – a tím se to vyřeší. Nevyřeší. Jen to ztíží situaci těm, kdo tu bojují.“
Škoda rány, co padne vedle
Když uzavírám poslední kolečko střelců, z deseti ran jich jde do papírového připnutého terče přibližně šest, zbytek končí v pneumatikách nebo travnatém svahu za ním. „Na začátečníka velmi dobrá práce,“ chlácholí mě ukrajinský instruktor Misha, který mi radši po celou dobu přidržoval rameno, zpětný ráz poloautomatické zbraně mi totiž dával zabrat. Mám pocit, že to tak obvykle říká všem, ale i tak děkuju.
Kanadského šéfa Leache se nakonec ještě ptám, jaká spojenectví tedy dnes přinášejí ukrajinským vojákům naději. „Zapojení evropských partnerů posiluje, Evropa se vrací k vlastnímu zbrojnímu průmyslu, něco pozitivního se vždycky najde,“ říká mi. Obratem ale dodává, že jak vždycky rád připomíná – naděje je fajn, ale lepší je dostatek munice. „Tahle válka ovlivní celé století a stabilitu Evropy. A dopadne to na člověka, i když si myslí, že Evropa je od něj daleko.“
