Bývalá nejlidnatější země světa, již nedávno předběhla Indie, se po zdánlivě nekonečně dlouhém pandemickém uzamčení znovuotevřela světu. Ten však o Čínu neprojevuje bůhvíjaký zájem. Turisté se do lidové republiky takřka nevracejí, kufry naopak balí zahraniční investoři, kteří v obavách z hrozícího výbuchu na realitním trhu přesouvají aktiva jinam. Autor této reportáže navštívil zemi na několik týdnů v létě roku 2019, tedy krátce před propuknutím pandemie, a letos v srpnu, pár měsíců po úplném otevření hranic turistům. Čínu v mezidobí výrazně neproměnil „jen“ covid-19, ale i praktické vymýcení života v offline režimu. Snad ani ten poustevník v horách Čung-nan Šan se zanechání dohledatelné stopy z jedniček a nul nevyhne.
Na Ruzyni nasedáme na palubu Qatar Airways. Cesta na ose Praha, Dauhá, Peking a poté rychlovlaky do Su-čou, Šanghaje, Kaili a zpět do Pekingu může začít, a to i díky zlevnění letenek. Zatímco v prvních letech pandemie se jejich ceny vyšplhaly na vyšší desítky tisíc korun, aktuálně jsou k dispozici obvykle od dvaceti tisíc. Po přestupu v katarském Dauhá a následném devítihodinovém letu vystupujeme v Pekingu. Ten o mně věděl víc, než potřeboval, už před odletem.
Žadatel o turistické vízum za 2700 korun (1600 poplatek, 1100 platba čínskému centru v Praze u stanice Invalidovna) musí například uvést, kdo je jeho nadřízený v zaměstnání, a pokud je navíc z médií, musí se zavázat, že v Číně nebude pořizovat a následně publikovat jakýkoliv materiál. Jejda. Zatímco na vytištění všech požadovaných dokumentů padne celý les a doživotní zásoby trpělivosti, vyřízení prohlášení o bezcovidovosti zabere jen pár minut a představuje snadnou formalitu odklikatelnou z telefonu.
Procházíme supermoderním a nutno dodat, že i velice vzhledným letištěm Ta-sing, jež bylo dokončeno teprve v září 2019 a patří k největším na světě. O to větší je mé překvapení, když za celou dobu na jedné z největších křižovatek světa nepotkám turistu, byznysmena či zkrátka kohokoliv bílé pleti. Na imigračním je natolik prázdno, že jsem přesměrován mezi čínské občany na vstupu. 
Exodus zahraničních turistů je dechberoucí a do očí bijící nejen v Pekingu, ale i v Šanghaji a dalších městech, která navštěvujeme. V roce 2019 jsem byl jeden ze 145 milionů cizinců, již se do Říše středu podívali, nyní jen jedním z „mála“. Poslední zveřejněná statistika hovoří o osmnácti milionech zahraničních turistů v Číně za první pololetí. Důvodů, proč se čínskému politbyru nedaří lákat více zvědavců do země, jejíž ekonomika „nevzkvétá“, je spousta.
A ne, na nejvydatnější déšť za 140 let, jenž spláchl zdaleka ne jen Peking týden před naším příletem, se dokonce ani čínští komunisté vymlouvat nemohou. Peníze nečínských turistů nechybí jen obchodníkům v Pekingu a Šanghaji, ale i ve městě pandy Čcheng-tu, v bývalém hlavním městě Si-anu lákajícím na Terakotovou armádu a v mnoha dalších. Patrně i z tohoto důvodu se čínská ekonomika nyní povážlivě zadrhává.
Z turistického víza se stala vzácná komodita. Kromě zjevných důvodů i proto, že Čína je vše, jen ne tourist-friendly. Přestože se před odletem z Prahy ujišťujeme v bankách, že si s kartami Mastercard či Visa vystačíme, v praxi nás většina obchodníků odmítá. Kartou ano, ale jedině přes čínskou mobilní aplikaci. Ta se navíc téměř vždy neobejde bez napojení na čínské mobilní číslo. Zdejší big brother tak ví o každém našem kroku. Přiznávám, že nebýt doprovázen protřelou „domorodkyní“, daleko nedojdu. Ne bez robustní přípravy.
Coby západnímu spotřebiteli navyklému na služby od Googlu a spol. mi jsou veřejné zdarma poskytované Wi-Fi sítě na letišti, v restauracích či hotelech takřka k ničemu, jelikož Čína většinu těchto služeb nepřekvapivě blokuje. Používám proto digitální eSIM – vybírám tarif deset gigabajtů za 340 korun přes apku Nomad.
Ani turista vyzbrojený připojením a peněženkou v aplikaci nemá vyhráno. Chce-li navštívit nejpopulárnější památky jako Zakázané město, různé zahrady či muzea, musí uspět v honu mas na omezené množství vstupenek. Ne, prázdninový srpen není ideální doba k návštěvě Číny, kdy se dávají stamiliony místních do pohybu, vybírat jsme si ale příliš nemohli.
Z hlediska samotných cen produktů a služeb přitom Čína stále je i pro Čechy lákavou destinací. Namátkou pár příkladů: v přepočtu sedm set korun platíme za přespání ve standardním hotelu v centru Pekingu, 1500 za rychlovlak do téměř 1200 kilometrů vzdáleného jedenáctimilionového města Su-čou, kam se dostáváme komfortně a bezmála na minutu přesně, stovku za půlhodinovou cestu taxíkem z nádraží do hotelu v Su-čou, asi 250 korun za vstup do místní vyhlášené zahrady (podobné atrakce obvykle vyjdou spíše na desítky korun), 150 korun za bohaté Big Mac menu v Šanghaji (stane se) nebo necelé dvě stovky za běžný oběd.
Za neopomenutelný horký „kotlík“ hot pot nebo pekingskou kachnu platíme v běžných i lepších restauracích nižší stovky za osobu. Samozřejmě přes aplikaci.
Malá poznámka ke zmíněnému taxi: aplikace při objednání vozu nemusí vždy zobrazovat konečnou cenu, která se může navýšit kvůli zabřednutí v koloně. Přesto jsou ceny vesměs relativně nízké. Do taxíků nás láká i fakt, že se velmi často jedná o ryze elektrické modely z dílny expandujících ambiciózních čínských značek jako BYD, Aion nebo XPeng. Pokud jde o Peking, většinu našich přesunů nicméně obstarává MHD: předplácíme si ujetou vzdálenost a odhadujeme celkem přesně. Za asi týdenní intenzivní přesuny po metropoli utrácíme téměř beze zbytku 240 korun.
Právě rozmach elektromobility se jeví jako další hmatatelná proměna Číny mezi roky 2019 a současností, byť už tehdy byly bateriové vozy v Číně na výši. Přistihnu se, že se opakovaně otáčím hlavně za překrásnými modely prémiové značky Zeekr. Nádhera.
„O elektromobily je u zákazníků velký zájem,“ potvrzuje obchodník z prodejny XPeng v jednom z pekingských obchodních center. O tom, že poptávku Číňanů dlouhodobě pohánějí tučné dotace, se už nezmiňuje. Že se Číně úspěšně povedlo vybudovat největší světový byznys s elektromobily, který může dobýt i evropské trhy, je nicméně nepopiratelné. Ohromné množství elektromobilů domácí výroby křižuje silnice nejen ve velkých městech, ale i těch z čínského pohledu miniaturních, jakým je zmíněné Kaili, jež je jen asi osm set kilometrů vzdálené od neblaze proslulého Wu-chanu.
„Je to tu samá Tesla, o pořízení elektromobilu ale neuvažuji. Dobíjecí infrastruktura není dobrá ani spolehlivá,“ odpovídá nám na dotaz Sü Siang, zdejší kantor a administrátor výuky na vyšší odborné škole technologií. Je pravda, že veřejně přístupných dobíjecích stanic si za celé tři týdny všímáme jen velmi pomálu, stěžejní je ovšem domácí dobíjení. Jak drsný byl život v pandemií zasažené Číně začátkem dubna 2020, popsal tehdy Siang slovy pod tímto odkazem.
Automobilky si budou muset poradit nejen s nezájmem řady obyvatel, jejichž poptávka po omezení dotací ochladla, ale také s dlouhodobě rostoucími teplotami, které stakilovým bateriím nedělají zrovna dobře. Aplikace AccuWeather nám například v Šanghaji hlásí reálnou teplotu 36 stupňů, pocitovou pak 42.
Jako mnohem závažnější a hůře řešitelné riziko se však jeví možná ztráta pracovních míst. Těch, které lze při vší úctě k činnosti dotyčných velmi snadno zrušit nebo nahradit technologiemi, je v Číně na první pohled velmi vysoký počet. Od osmičlenné ostrahy dohlížející na průchod osob bezpečnostním rámem na vstupu do metra, přes dozorce v autobuse, jenž z okénka mává rudou vlaječkou ve snaze pomoci řidiči zařadit se zpět do pruhu, po prodejce kafe na stáncích.
K náhradě lidských pracovníků roboty už částečně dochází. Například na hlavní šanghajské třídě lze u robota všeuměla nakoupit desítky různých nápojů. Plně samostatný stroj bez přítomnosti obsluhy uchopí kelímek, naplní jej nápojem, protřepe, přidá led, kelímek uzavře a předá. Není z nejrychlejších, jeden drink mu zabere necelé čtyři minuty. Plni zvědavosti nicméně zjišťujeme, že nám chutná.
Zda bude nástup robotů a umělé inteligence chutnat nahraditelným pracovníkům nejen v Číně, ukáže až budoucnost. Zrovna Čína má přitom už nyní tak významné potíže s nezaměstnaností mladých, že v době našeho pobytu rozhodla o zastavení zveřejňování nepříjemné statistiky a o „opravě“ metodiky výpočtu. Poslední zveřejněný údaj za červen hovořil o rekordní 21procentní nezaměstnanosti osob ve věku 16 až 24 let. Celková nezaměstnanost v červenci vzrostla na 5,3 procenta.
Ještě akutnější a pouhým pohledem z okénka rychlovlaku viditelný problém představují existenční potíže čínských developerů. Množství rozestavěných a nedokončených bytových domů, respektive celých sídlišť, je ohromující.
Stejně jako čísla: dříve největší čínský developer Evergrande prodělal za minulé dva roky v přepočtu 1,8 bilionu korun a je považován za nejzadluženější realitní společnost světa se „sekyrou“ přes 300 miliard dolarů. V USA proto před pár dny požádal o ochranu před věřiteli. Konkurenční Country Garden se loni poprvé od roku 2007 ponořil do ztráty, ze které nevybředl ani v letošním prvním pololetí, kdy prodělal v přepočtu 168 miliard korun. Hrozící otřesy čínské ekonomiky, kterou za „časovanou bombu“ označil i prezident USA Joe Biden, se přitom mohou snadno přelít do celého světa.
Stejně jako nová vlna nákaz covidem-19. Letištěm Ta-sing procházíme s dobrovolně nasazeným respirátorem, neboť přinejmenším každý třetí zde – na jedné z největších křižovatek světa – kašle, smrká, prská. Je paradoxní, že zatímco dříve by Čína takto podezřelé z šíření nákazy okamžitě odlifrovala co nejdál od svých hranic nebo je týdny držela ve speciálních karanténních hotelech, dnes si vystačí s pofiderním a téměř nekontrolovaným QR příslibem dotyčných. Vracíme se do Česka a doufáme, že případná větší vlna nákaz, která světu hrozí, nepřinese závažnější důsledky.
