Život v Aténách řídí webová stránka „stávka“

Pryč odsud. Na hlavní náměstí Syntagma se relativně dobře přijíždí, ale hůře z něj odjíždí.
Ačkoli dává většina Řeků přednost autům a motorkám, zůstává pořád dost těch, co chtějí
odjet autobusem. Při poměru dva davy na jeden autobus se čeká na místo uvnitř i hodinu.

Pryč odsud. Na hlavní náměstí Syntagma se relativně dobře přijíždí, ale hůře z něj odjíždí. Ačkoli dává většina Řeků přednost autům a motorkám, zůstává pořád dost těch, co chtějí odjet autobusem. Při poměru dva davy na jeden autobus se čeká na místo uvnitř i hodinu. Zdroj: E15 Igor Zaruba

Atény, ústřední letiště, dvě hodiny ráno. Na plochu před několika desítkami minut dosedl stroj Českých aerolinií. Na tabuli odjezdů autobusu X96 do centra svítí časy 02:05 a 02:30. Cestující přicházejí a odcházejí, aniž kam odjeli. Spoj totiž nejede, protože se zase stávkuje. Potíž je, že kdo to neví, nic netuší. Po nějakém upozornění ani vidu. Něco hlásí rozhlas, tomu však není rozumět.

„Promiňte, autobusy nejedou?“ ptám se muže s vestou se zelenými pruhy. „Ne, je stávka,“ zní očekávaná odpověď.

Zbývá taxík. „Do Glyfady,“ žádám, když vystojím frontu na žlutý vůz. Tachometr se točí jako o život, vystupuji lehčí o 55 eur.

V přímořské čtvrti, kde bydlím, svítí stále spousta bytů. A jistě i počítačů, jimž už několik měsíců vévodí „stávková“ stránka apergia.gr. Tedy server s informacemi, které linky metra, tramvají, autobusů a trolejbusů se na protest proti úsporným opatřením vlády ruší a které profese nenastoupí do práce. Letmý pohled na monitor prozradí, že dopoledne se dostanu do centra jen busem. Zbytek pobytu se odehraje, jak apergia určí.

Od přistání právě uplynulo 100 minut.

Dluhová krize odhalila zhoubné řecké motto: naplno si užívat a neplatit daně

O Řecku a jeho dluhových problémech vyšly za poslední dva roky tisíce článků, sám jsem jich za tu dobu napsal víc než dost. Zážitky z výletu do Atén mi přesto nedaly, abych se o ně nepodělil. Následující řádky berte jako postřehy užaslého Středoevropana, doplněné o příběhy ze života dvou nespokojených Řeků.

E22, A3, B3. To jsou čísla autobusů – „harmonik“ ve směru z Glyfady na náměstí Syntagma. Tedy na historické místo proti parlamentu a pravidelné bojiště rozzuřených Řeků s režimem Jorgose Papandrea. Ten pod tlakem Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu odkrajuje kousek po kousku drobty z obřího dluhu 350 miliard, který Heléni pod laskavým dohledem obou organizací v uplynulých letech nakupili. Lidé, jimž stát sáhl na prebendy, se pochopitelně bouří.

Žádný spěch. Práce počká, proč si tedy nepokecat? Stín v městském parku přímo láká, nezbytné kafe bude jistě následovat...Žádný spěch. Práce počká, proč si tedy nepokecat? Stín v městském parku přímo láká, nezbytné kafe bude jistě následovat...|E15 Igor Zaruba

MHD? Ani náhodou

Vzorek „prostých“ Řeků postává na zastávce. Mládež, matka s dítětem, důchodci (což je v Řecku pojem pro občany od padesáti let věku výše). Zbytek, který ovšem představuje většinu, je nad MHD povznesen a jezdí autem. Co na tom, že benzin je tu kvůli opakovanému zvyšování daní nejdražší v Evropě a vychází na 1,7 eura za litr. Co na tom, že hlavní příjezdovou trasu do města ucpávají kolony. Městskou dopravou? Ani náhodou, panuje většinový názor.

Cesta harmonikou, za 1,2 eura, netrvá naštěstí dlouho. Úmorné vedro, nesnesitelné v červenci a srpnu, je už pryč. Na Syntagmě vystupuji celý a neslepený.

Po širokém prostranství korzují davy, místní a turisté. Hraje hudba, na obzoru se tyčí Akropole. Známky, že je něco špatně ve státě řeckém, nikde nevidět. Snad jen chumel zákazníků před jednou z bank, který čeká na vstup do budovy a na bankomat, je trochu větší, než je jinde obvyklé.
S vědomím, že bohatí Řekové mají úspory dávno na kontech v Londýně, Ženevě či jinde, se přítomných ani nevyptávám a pokračuji v chůzi. Cílem je Ice Grill Berlin, hospoda se zahrádkou kousek pod Agorou. O pár minut později mám na stole tzatziki, hranolky, frappé a vodu zdarma. U vedlejšího stolu krmí Japonci holuby, na tváři se jim rozlévá blažený výraz. Obsluha nezasahuje, zásada „náš host – náš pán“ se tu ctí. Obzvlášť v krizi. Mimochodem, frappé je skvělé.

Já na to mám

Asfalt, chodník, písek, oblázky a zase písek. Tak vypadá příchod na jednu z veřejných plážiček na okraji Glyfady. Nedaleko odtud je opuštěné letiště, pronajaté na sto let Katarcům. Rádi by tu postavili zábavní park a kasina. To si ovšem naplánovali v době, kdy byl svět ještě v pořádku a řecká mizerie bublala pod povrchem.

„Ten je tady pokaždé, když přijdeme,“ ukazuje kamarádka na opáleného padesátníka s masivním řetězem na krku. „Typický řecký důchodce,“ dodává.

Stejně staří pánové a dámy mají ostatně převahu. Leží, sedí, kouří, plavou v moři. Prostě pohoda. Aby ne, když jim stát starobní dávky náležitě osladil. A že jim teď na ně sahá? Je to nemilé, ale to se přežije. I po škrtech penze pod tisíc eur měsíčně stejně nepůjdou…

Na vysoké noze si zvykly žít i mladší ročníky. Dva známí měli nedávno co do činění s doktory – jí trhali osmičky, on uvažuje o operaci očí. Zuby přišly na 500 eur, laserový zákrok na oku stojí 7000 eur. „Proč si to nenecháte udělat v Česku?“ divím se. „Podporujeme naše doktory,“ zní odpověď.

Podobné je to s kafem za šest eur, obědy a drinky v narvaných restauracích, pohonnými hmotami, poplatky v lékárnách, kam se stahují nesčetní hypochondři. Nebo s nákupy značkového oblečení a drahých aut… Jsme na to zvyklí, a navíc na to máme, uvažují Řekové. Že se to může změnit, si až na výjimky nepřipouštějí. Letitý recept na spokojený život ostatně mají: neplatí daně. Odhady objemu šedé ekonomiky mluví o 65 miliardách ročně, na nevybrané daně připadá třetina. Nedávná akce, při níž mapovaly úřady s pomocí letadel luxusní nemovitosti a porovnávaly jejich cenu se zaplacenými odvody, potvrdila tušené – podle výše zaplacených daní by drtivá většina majitelů musela bydlet na sídlišti nebo pod mostem.

Oheň a voda

Na vodní hladinu se mezitím snášejí oranžové vrtulníky. Vypadají jako ohromná sarančata, spouštějí do vody kovové kladélko a nasávají vodu. „Jedou hasit,“ slyším kolem.

Prý malé požáry, úmyslně zapálené, aby se uvolnila plocha pro stavění. Kdyby to tak šlo udělat stejně s tím zatraceným řeckým dluhem, napadá mě. Jenže to by bylo příliš jednoduché vyústění složitého příběhu, jehož důsledky paralyzují Evropskou unii a finanční trhy. A pokud nenajde Brusel odvahu, aby se s Řeckem jakožto členem eurozóny exemplárně rozloučil, bude agonie pokračovat.
Úsporné řezy a daně jsou dobře, ale jsou jen jednou stranou mince. Mentalita a nevole Řeků, jimž se sahá „na hračky“, jsou věc druhá. Obojí dohromady nejde.

Příběh první:

Inženýr na odchodu Jannis Chatzidakis (32) pracuje ve vedoucí pozici v jedné z mála řeckých nadnárodně působících společností. Její jméno tají. Podnik zaměstnává 6000 lidí, z toho 1600 v Řecku. „Když jsem nastupoval, vládl všude optimismus. Všichni věřili, že ekonomika půjde nahoru,“ vzpomíná na rok 2006. Věřil jakbysmet, vzdělání z Atén si doplnil o studium v Hamburku. A třebaže by v Německu bral dvojnásobek svého tehdejšího platu 1700 eur, vrátil se domů. Zle začalo být od podzimu před dvěma lety. „Na jaře 2010 se firma poprvé dostala do ztráty. Prodali jsme méně než v roce 1978, což se odrazilo na výplatách,“ přiznal pro Frankfurter Allgemeine Zeitung. Dnes už sleduje snahu svého zaměstnavatele o přežití, stejně jako boj osekávajícího státu s podrážděnými voliči, pouze povrchně. Duchem je ve Švýcarsku, kam se přihlásil na stáž na renomovaném institutu pro manažerský rozvoj v Lausanne. Tentokrát chce za hranicemi zůstat. „Řecko je nejlepší místo na světě, vzato večer po osmé hodině. Ale ráno je to bohužel jinak,“ říká.

Příběh druhý:

Vzpurný obchodník Angelos Belitsakos (60) je Řek z kategorie těch nejhorších. Nehází zápalné lahve ani kamení, nezapaluje auta. Přitom on a jemu podobní lámou milované vlasti a nemilované vládě vaz. Bojuje totiž penězi. Belitsakos, jehož vyprávění otiskl týdeník Der Spiegel, vede rychle se rozrůstající iniciativu obchodníků. A zatímco se Papandreův ministerský tým snaží ustát dluhy a uchlácholit svět, rozjíždějí podnikatelé s nápoji a dalším pasivní odpor. „Nebudeme platit daně,“ vyslovuje svou hrozbu. „My jsme se na rozdíl od státní správy neflákali. Dřeli jsme sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Teď se nás stát chystá zabít,“ zlobí se Belitsakos. A počítá. „Obrat za poslední dva roky, od provalení krize, šel prudce dolů, 60 taveren, kam jsem dodával pití, mi dalo vale. Do toho vláda dvakrát zvýšila DPH a dál natahuje ruku. Žádá jednorázový živnostenský poplatek 300 eur, dvouprocentní přirážku na daň z obratu, 180 eur solidárního odvodu pro nezaměstnané a daň z nemovitostí v řádu několika stovek eur ročně. To je charatzi,“ používá slovo osmanského původu, které se dá slušně přeložit jako vykořisťování. „Nezaplatím,“ ukazuje vzápětí dopis, který poslal finančnímu úřadu. „Když budou neodbytní, vyhlásím bankrot. A tisíce mě budou následovat. Tenhle boj nevyhrají,“ dodává rebel.

Atény
Od našeho zpravodaje

Čtete rádi E15.cz? Dejte nám hlas ve finále ankety českého internetu v kategorii zpravodajství.