Banky v Evropské unii byly podle majitele firmy na vymáhání dluhů APS Martina Machoně dlouho vůči dlužníkům extrémně benevolentní. „Zaplatíte pár korun a banka vás půl roku nechá být, nemá kapacitu řešit tolik případů. My těch dopisů pošleme více, a pokud dlužník nespolupracuje, rychle vymáháme soudně,“ říká šéf firmy, jejíž nyní zhruba čtvrtmiliardový byznys se odvíjí od nákupu nesplácených bankovních půjček po celé Evropě.
Váš byznys je koupit od banky nesplácený dluh a po letech přesvědčit dlužníka, že nastal čas platit. Je to branže pro hodně ostré hochy?
Pamatujete na film Pretty Woman? Richard Gere tam chtěl skoupit přístav, rozpytlíkovat na čtverečky a rozprodat. S mírnou nadsázkou je náš byznys stejný. Pomáháme čistit trh. Bankám během krize vyrostl podíl nesplácených půjček a centrální banky na ně tlačí, ať se jich zbaví a navýší kapitál.
Pak nemají banky jinou možnost než úvěry prodat, třeba za zlomek ceny. My koupíme milionovou pohledávku za půlku a snažíme se vymoci 750 tisíc. Vyplatí se to všem včetně dlužníka. Banka takovou nabídku dát nemůže, protože by spustila lavinu.
Jižní Evropa musí mít pro tento obchod skoro nevyčerpatelný potenciál?
Dříve si všichni půjčovali. Kupovali nemovitosti, i když developeři stavěli nesmyslné projekty. Pak přišla krize a nikdo nevracel z půjček vůbec nic. Realitní projekty měly najednou skoro nulovou hodnotu. Takže kdyby banky nezačaly rychle prodávat, nedostaly by příští léta ani euro. Tak raději řekly: Musíme teď všechno vzít a prodat za zlomek ceny a jít dál.
Na vyčištění Španělska navíc silně tlačila také Evropská centrální banka. Dluhy levně odkoupili velcí investoři a banky trpěly, ale očistily se. Obrovský balík špatných půjček je nyní v Itálii. Oddlužení se ale příliš zpolitizovalo, což očistu bank spíš brzdí.
Takže pohledávky italských bank zatím nejsou na prodej?
Drobné balíky dluhů jsou na trhu několik let a nabídka roste, ale zdaleka ne v tak masovém měřítku jako kdysi ve Španělsku. Teď se spíše nad Itálií slétávají supi.
Proběhlo několik velkých transakcí, ale rájem pro náš byznys bude tato země v následujících třech čtyřech letech.
A tím pádem i pro vás, protože vaším dvorním „dohazovačem“ je UniCredit?
Dobré vztahy a obchody máme s více bankovními skupinami. Každopádně připravujeme vstup na italský trh. Máme pár nabídek a hledáme nejvhodnější cestu, jak otevřít pobočku. Snad to zvládneme ještě do Vánoc nebo do začátku příštího roku.
Italské banky mají podle odhadů špatné půjčky v objemu 300 miliard eur. Proto tam chcete jít. S jakým balíkem peněz?
Vytváříme velký fond o kapacitě 300 až 400 milionů eur, z čehož část půjde do Itálie. Zatím ale nemáme jasno jaká. Koukáme se na trhy od Polska přes Řecko až po Turecko. Například Řecko je v obdobné situaci jako Itálie, jen je politicky ještě citlivější.
V Řecku chybí vůle situaci vyřešit?
Téměř ano. Jde o to, že pokud by se banky začaly ve velkém zbavovat špatných pohledávek, zejména hypoték, tak bude vláda pod neuvěřitelným tlakem. Lidé začnou stávkovat a vyjdou do ulic. Opozice a odbory začnou s tím, že dravci z Londýna vyhazují lidi z bytů, protože nesplácejí hypotéku. A to bude průšvih.
A nebyl by na tom kus pravdy, když spolupracujete s hráči, jako jsou JP Morgan nebo Deutsche Bank, kteří se asi s dlužníky moc nepářou?
Uklidním vás, že baseballové pálky a podobné filmové praktiky nikdo nepoužívá. Ve srovnání s bankami ale tvrdší jsme. Pro nás jde totiž o základní byznys. Když nesplácíte hypotéku bance, jednou za čtrnáct dní dostanete dopis.
Zaplatíte pár korun a banka vás půl roku nechá být, protože nemá kapacitu řešit tolik případů. My dopisů pošleme více, a pokud dlužník nespolupracuje, rychle vymáháme soudně.
Řecko se zdá být spícím zlatým dolem. Nakolik vás láká?
Letos jsme znovu zažádali o nový typ licence, kterou pro náš byznys potřebujeme. Regulace je hodně přísná. V současné době byly vydány čtyři licence a jen o několik dalších bylo zažádáno. Věříme, že stejně jako Itálie se Řecko začne otvírat.
V řeckých bankách jsou stovky miliard špatných úvěrů a je otázkou času, kdy se tento trh otevře, i když je trochu nevypočitatelný.
O Itálii a Řecku se leccos ví, pokud jde o kvantum špatných úvěrů. Jsou v Evropě další zajímavé trhy?
Chorvatsko, Srbsko, Makedonie, ale koukáme i na jednu příležitost v Bosně. I když narážíme na to, že jsme příliš velcí, aby nám vynesly malé obchody. Ale například v Maďarsku a Chorvatsku máme po třiceti zaměstnancích.
Pro nás je Balkán zajímavý, díváme se i na Turecko. Rádi bychom se vrátili i na Ukrajinu, kde mají instituci podobnou dřívější české Konsolidační agentuře. Tam právě řeší velké balíky úvěrů. Jezdí po Evropě, a hledají investory. A pak je tu samozřejmě Asie.
Za kolik procent z nominální hodnoty dluhy obvykle nakupujete?
V Rumunsku může banka prodat starý balík úvěrů za pět procent nominálu. V něm jsou namixovány půjčky, které se bezvýsledně řeší už dvacet let. A těch pět procent je pak na místě, protože banka už zkusila za tu dobu všechno. Jsou to ale i mladší půjčky splatné třeba jen před pěti lety a banka ještě ani nestačila dlužníka zažalovat. Pak obstojí cena i dvacet třicet procent.
Prodávají se ale i úvěry, které se ještě aktivně splácejí. Ty se mohou prodávat i třeba za sto procent, protože typicky pro kupující banku je to levnější než sehnat nového klienta. A ještě lepší obchod se dá udělat, pokud prodávající banka zrovna opouští trh.
Mluvíte z vlastní zkušenosti?
Řada bank si po pádu železné opony řekla, že musí mít pobočky všude na Východě. Šly na Ukrajinu, Balkán, a podobně. Potom se zase stáhly. Například Bayerische Landesbank měla během chvíle pobočky v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku. Nyní se drží zpátky v Německu, kde jsou osmou největší bankou. Obdobně italská Banco Popolare. Otevřeli leasingový byznys v Rumunsku a poté se stáhli. Takže tyto banky a také ty další nám poté prodávaly zajímavé úvěry.
Jaký je podíl vašeho kapitálu a vkladu partnerů, když jdete do byznysu?
Nemůžeme se zdrojově měřit s JP Morgan nebo Deutsche Bank. Takže když se snažíme zařídit obchod za sto milionů eur, tak polovinu z požadované částky prostě nedáme. Investujeme minoritně. Ale poslední dohoda byla za skoro sto milionů eur a my dali třetinu.
Jak vysoký výnos tak velcí a tvrdí hráči požadují?
Kolem deseti dvaceti procent na obchodu. Čím dál půjdu na západ, tak je to pod deset. Ale výsledek je jistější. Máme dostatek informací, obchod je transparentní, víme, do čeho jdeme. Třeba v Británii je výnos běžně jen v jednotkách procent. Naopak když budu investovat do Řecka a nevím, co se tam zítra stane, budu chtít určitě přes pětinu.
Na východě Evropy je zase velký nepořádek v informacích. Měli jsme případy, kde chyběly dokumentace hypoték, nebyly přepsané zástavy. Stalo se, že nám banka dala seznam osob, kterým nepůjčují, a pak v tom prodaném balíku úvěrů figuroval ten seznam skoro celý.
Není jednodušší vymáhat velké korporátní pohledávky než hodně malých dluhů za spoustou lidí?
My jsme dříve pracovali na malých dluzích, když třeba zkrachovala Union banka. Teď se stal z malých dluhů fyzických osob velmi konkurenční a pro nás tím pádem méně výhodný obor.
Potřebné know-how není až tak velké. Máte data, koupíte dluh za dvacet až čtyřicet procent nominálu, ve finále uděláte call centrum s dvaceti lidmi, dáte jim počítače a řeknete: Telefonujte! A najmete právníky. Není to tak sofistikované jako firemní úvěry, kde musíte řešit podstatně víc problémů.
| Získal titul MBA na Rochester University v americkém státě New York. V minulosti pracoval pro společnosti Société Générale a Lucent Technologies. Je zakladatelem společnosti APS a od počátku zastává posty předsedy představenstva a výkonného ředitele. S investicemi a poradenstvím v segmentu nesplácených pohledávek má více než třináctiletou zkušenost. |
