Buďte znepokojeni Německem, míří do krize, varuje vizionář nové Evropy | E15.cz

Buďte znepokojeni Německem. Míří do hluboké krize, varuje vizionář nové Evropy

Bruno Maçães nevidí příští evropské roky příliš růžově. Vzroste ale podle něj vliv střední a východní Evropy.
Bruno Maçães nevidí příští evropské roky příliš růžově. Vzroste ale podle něj vliv střední a východní Evropy.
• 
ZDROJ: E15 Michael Tomeš

Jan NovotnýPetr Weikert

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
0

Někdejší člen portugalské vlády odpovědný za vztahy s Evropou Bruno Maçães nehýří optimismem. Jak popisuje ve svých knihách i v rozhovoru pro deník E15, Evropa stojí na prahu velkých změn, jejichž důsledkem bude konec jejích nejlepších časů. Coby konzultantovi mu ve vizích budoucnosti naslouchají velké společnosti a koneckonců i čeští bohatí muži, jako třeba miliardář a generální ředitel skupiny PPF Jiří Šmejc. „Vidím takovou budoucnost Evropy, která by se snad nejlépe dala přirovnat k Latinské Americe,“ říká o mixu inflace, energetické krize a dalších vlivů.

Tvrdíte, že svět stojí na prahu nové éry, napsal jste o tom knihu. Co nám poslední tři roky pandemie a války na Ukrajině řekly o Evropě a USA?

Vše se děje v jednom okamžiku. Změny a krize se odehrávají souběžně. A to je novinka. Při psaní té knihy mě zaujaly hlavně dvě konkrétní transformace. První je konec evropského světa současně s přerodem Ameriky v neevropský svět a druhý je konec světa přírody. Pandemie nás více přesunula do digitálního světa. A není náhodou, že po pandemii začínáme mluvit o metaverzu a také o biotechnologiích, jejichž nástup nyní zrychluje, a vakcíny byly jejich součástí.

Proč Evropa v této situaci ztrácí?

Říše vznikají a zanikají a Evropa měla čtyři až pět století globální nadvládu, což je na takový v podstatě malý poloostrov neobvyklé. V tom se schyluje ke konci. Kniha, která právě vychází, je moje nejlepší, protože obsahuje má dvě velká témata – konec přírodního světa a konec evropského světa. Evropa prochází dlouhým procesem úpadku. Má slabší intelektuální vliv ve světě, čelí velmi obtížným volbám. Řeknu to takto: Vidím takovou budoucnost Evropy, která by se snad nejlépe dala přirovnat k Latinské Americe. 

Proč právě k Latinské Americe? 

Protože vzrůstá politická nestabilita, roste polarizace a nastává silná závislost na Spojených státech, pokud jde o bezpečnost. To pak v některých případech vyvolává odpor, což je ale reakce, která vychází z bezmoci. Právě to vidíme v Latinské Americe – tedy silný antiamerikanismus, který však vychází z pocitu dominance Spojených států. Myslím, že do něčeho podobného vstupujeme i v Evropě. 

Jak se do takového mixu promítá válka na Ukrajině? 

Někteří utopičtí politici a komentátoři si mysleli, že to bude probuzení americké a evropské strategické autonomie. V to bych také rád doufal, ale není to trend, který bychom viděli v prvních šesti měsících války. Nastává naopak větší závislost Evropy na Spojených státech. Čím nebezpečnější a nestabilnější geopolitická situace bude, tím více budeme závislí na Spojených státech, nikoli méně.

Upadají všechny oblasti Evropy stejně, nebo jsou některé části, které mají optimistickou budoucnost?

Pravděpodobně budeme svědky dramatičtějšího procesu v těch částech Evropy, které byly svého času středem světa, tedy v Paříži, Berlíně a Londýně. To vidíme už teď. Německo, Francie a Británie byly letos zasaženy v oblastech, na kterých jim nejvíce záleží. Británie byla zasažena v prestiži libry a tamní ekonomika v tom smyslu, že Británie už není finančním centrem světa. Německo bylo zasaženo ve svém výrobním průmyslovém centru a mnoho firem je opouští kvůli drahým energiím. 

A Francie?

Francie byla zasažena ve svém sebevědomí geopolitické vojenské mocnosti, její příběh v ukrajinské krizi je příběhem psa, který neštěká. Francie podle mého názoru nehraje zápornou, ale spíše žádnou roli. Snažila se určitou roli hrát před válkou, ale jakmile válka začala, Francie zmizela. Nikdo se jí neptá na názor, nikdo ji nebere vážně.

A co střední Evropa, čeká ji stejný úpadek jako Británii, Francii a Německo?

Pohyb dějin ve střední a východní Evropě je trochu opačný. Tyto země se zotavují z traumatického dvacátého století. Je vidět určitou energii a optimismus ve vztahu k budoucnosti. Dobrým příkladem je Polsko. Když tam jedu, vidím velmi živou ekonomiku a společnost. Nemyslím si ovšem, že je dobře možné, aby střední Evropa prosperovala, pokud ostatní části Evropy prosperovat nebudou, protože je tu velmi těsné propojení. 

Spousta lidí v Česku by měla být znepokojena dopadem německé krize. Veřejnost to zatím nevidí, ale při pohledu na předběžná čísla je zcela zřejmé, že Německo vstupuje do velmi hluboké a dlouhodobé recese. Čísla podnikatelské důvěry, spotřebitelské důvěry, vývoz, výroba, to vše se hroutí a pokles je hlubší než v roce 2020 nebo 2008. Takže přestože jsem ve vztahu ke střední Evropě obecně optimistický, myslím, že bude velmi obtížné oddělit ji od zbytku Evropy.

Myslíte, že se ta možná lepší budoucnost střední Evropy odrazí i v byznysu – tedy že by investiční skupiny ze střední Evropy mohly ještě více expandovat v západní Evropě?

Ano, to je nevyhnutelné. Vstupujeme do velmi zajímavého období, kdy Polsko bude brzy čistým plátcem do rozpočtu EU, což vše změní. Představte si svět v roce 2030, ve kterém je Polsko čistým přispěvatelem a Itálie čistým příjemcem. Při pohledu na trend je to naprosto nevyhnutelné, změní to nejen dynamiku rozpočtu, jednání o rozpočtu, ale také politiku.

To, že jste čistým plátcem, státy neustále připomínají při jednáních. Současný příběh Evropy je příběh dvou Evrop. Ve střední Evropě stále probíhá proces národního sebepotvrzení a v západní Evropě se řeší úpadek národního státu. To je mimochodem důvod, proč se mezi těmito dvěma bloky názor na Evropskou unii liší.

Jak se změní život běžných lidí v Evropě?

Pravděpodobně si budeme muset zvyknout na nižší životní úroveň nebo alespoň životní úroveň, která stagnuje. To, co se stalo v Itálii za posledních dvacet let, by mohlo být budoucností celé Evropy, tedy stagnující ekonomika a z ní plynoucí určitá politická nestabilita. Takže nejsem příliš optimistický. Možná nastane reakce na tento pokles, který je nevyhnutelný, a pak je otázkou, zda reakce bude silná a jak bude vypadat. Možná není úplně nejpopulárnější tvrdit to tady v Praze, ale jsem přesvědčen, že sjednocenější Evropa je důležitá, jinak se staneme závislými na Spojených státech. 

Nebo na Číně. I to je možné?

Čína bude mít v některých zemích určitý vliv. A možná budou opět voleny vlády, které budou reakcí na americkou moc a budou mít blízko k Pekingu, což nemusí vydržet. Ale to opět trochu vidíme v Latinské Americe a možná to tak máme i my. Evropská moc dokáže reagovat na takový úpadek pouze v případě, že bude evropská. Na národní úrovni je velmi obtížné reagovat.

Jak reagují evropské vlády na současnou situaci?

Zatím vidíme jen velmi málo. Problém byl následující: lidé pociťovali nespokojenost, že se Evropa v nové ekonomice stala periferií pro globální internetové společnosti, ať už americké, nebo čínské. To se lidem v Bruselu nelíbilo, plánovali nějakou reakci s tím, že snad v novém internetu věcí, digitalizaci, klimatu nebo v zelených technologiích Evropa převezme vedoucí úlohu.

To se však zatím to děje nedostatečně a nyní v souvislosti s ukrajinskou krizí jsme svědky pravého opaku. Ceny energií rostou, což povede k určité deindustrializaci, a tím vyšší závislosti na jiných regionech. Uzavírá se velká část evropského ocelářského a hliníkárenského průmyslu. Z Evropy mizí těžký průmysl, což pak povede k vyšší závislosti na Americe a Číně.

Francie a Německo chtějí změnit systém hlasování evropské rady, aby státy v některých otázkách přišly o právo veta. Dokáže to Evropa udělat a je to správné?

Moje zkušenost jako politika byla vždy taková, že otázka veta není tak důležitá. Vždy bylo možné se dohodnout. Mimochodem mnoho důležitých rozhodnutí nepodléhá vetu, funguje spíše kvalifikovaná většina. U těch, která vetu podléhají, obvykle země nemají vůli vetovat je samy. Pro jednu zemi je velmi obtížné vetovat společné rozhodnutí, protože ji v budoucnu čeká mnoho dalších jednání s jinými zeměmi, že se nechce stát outsiderem. Snad důležitější změnou, která opět nemusí být ve střední Evropě populární, by mohlo být veto evropských institucí nad národní politikou. 

Můžete uvést nějaký příklad?

Děje se to třeba ve Spojených státech a v mnoha dalších zemích. Vidíte to například u Nejvyššího soudu Spojených států, který má právo veta nad politikou na úrovni států. V Evropě v takové podobě neexistuje, mluvilo se o tom na začátku a také v Lisabonské smlouvě.

Například pokud jsou lidé ve střední Evropě nespokojeni s německým rozhodnutím o Nordstreamu, a oni jsou, jak tomu lze zabránit? Evropská komise má v některých velmi omezených případech možnost vetovat národní politiku, pokud by došla k závěru, že Nordstream je v rozporu s evropskými zájmy. Momentálně se lidé ve střední Evropě staví k vetu rozporuplně. Jsou proti Nordstreamu, ale pak jsou také proti myšlence, že by EU mohla vetovat národní politiku. 

To je i příklad Portugalska?

Měli jsme plán udělat z Portugalska hlavní centrum obnovitelné energie, máme skvělé větrné a solární podmínky a také podmínky pro dovoz LNG. Ale Německo rozhodlo, že nás nezajímají obnovitelné zdroje energie a zajímá nás ruský plyn. A to zpomaluje náš rozvoj obnovitelných zdrojů, protože je nemůžeme prodávat Evropě. Takže to bylo rozhodnutí, které zcela jasně porušovalo evropské zájmy, ale Německo prostě řeklo, že je to nezajímá. 

Video se připravuje ...
Epicentrum: Lukáš Kovanda o zdražování a hrozbě propuštění

Jak byste popsal vztahy Ruska s Německem před válkou na Ukrajině?

Někteří lidé si myslí, že je to vztah jakési náklonnosti. Ale je to spíše vztah pohodlnosti kvůli finančním a ekonomickým zájmům. Spousta lidí díky tomu vydělávala peníze. Zdálo se, že je to pohodlné. Němci tvrdili, že ani v nejhorších chvílích studené války Rusko nepřestalo být spolehlivé v dodávkách energie, takže nespolehlivé nebude nikdy. Takže je to německý hřích. Nemyslím, že šlo o morální, ale o ekonomickou korupci. Bylo to velmi pohodlné, Rusové jim dodávali levnou energii až ke dveřím.

Myslíte, že hlas zemí střední Evropy bude poté, co teď víme o Rusku, silnější?

Nepochybně. Prioritou by mělo být rozšíření o Ukrajinu. Myslím, že pokud se Ukrajina stane členem EU, vznikne velmi silný blok. Někteří lidé by to nazvali slovanským blokem. Ten termín se mi moc nelíbí, ale Ukrajina a Polsko by měly stejný počet obyvatel jako Německo. A Česko by k takovému bloku mělo blízko. Fandím tomu, protože by to oslabilo moc německo-francouzského bloku.

Když vznikaly Spojené státy, hlavní výzvou bylo omezit moc velkých států: Massachusetts, New Yorku a Virginie. Jejich moc musela být v unii oslabena, jinak by Spojené státy nevznikly. A jedna strategie spočívala v rozšíření Spojených států o Louisianu, Kentucky a Illinois. Pak se moc Massachusetts velmi oslabila. Myslím, že ta strategie pro Evropu musí být stejná, musíme rozředit francouzsko-německý blok.

Je skutečně reálné, aby se Ukrajina jednou stala členem EU?

Ano, otázkou je, jak dlouho to bude trvat. A myslím, že Francie a Německo mají zájem to odložit. Možná až do roku 2040. Je však důležité to neodkládat. Nebude to zítra, ale myslím, že by členství bylo docela dobře možné za deset let.

Jak podle vás válka na Ukrajině, o které mluvíte jako o zamrzlém konfliktu, skončí?

Myslím, že je to srovnatelné se situací na Kypru. Ostrov je členem EU a má zamrzlý konflikt mezi turecky a řecky mluvící částí. Ukrajina stěží získá zpět celé své území, nikdy se s tím nesmíří a konflikt bude pokračovat. Možná se sníží jeho intenzita. Může se také snížit počet vojáků na frontě. A možná za šest měsíců bude osvobozen Cherson. Je ale obtížné si představit, že by Rusko v krátkodobém horizontu opustilo území Ukrajiny. Scénář totálního ruského kolapsu není nejpravděpodobnější.

Takže si nemyslíte, že se Rusko rozpadne?

To je velmi nepravděpodobné. K tomu potřebujete zhroucení stávajícího režimu, ale také alternativu. Například komunisté v Rusku v roce 1917 byli extrémně dobře organizovanou alternativou. Ale takovou teď nevidím.

Takže co se stane v Rusku?

Čeká nás proces ruského úpadku. Rusko se odvrátí od Západu a od Evropy nejen psychologicky, ale i ekonomicky a politicky. Jeho budoucnost je spíše vztah s obřím Íránem. Zvykneme si, možná ne za mého života, ale během několika desítek let začneme o Rusku přemýšlet a mluvit jako o asijské zemi. Rusko se také obrátí směrem k Indii a k Číně, myslím, že tam vždy mělo část své identity.

Je to skutečně velký zlom, který nikdy v průběhu staletí nenastal. Ve vztazích Ruska a Západu vždy bylo nějaké váhání, ale teď se to nadobro zlomilo. Hranice Evropy bude na Ukrajině a východní Evropa ve smyslu Ruska přestane existovat. I Ukrajina se stane součástí střední Evropy, kam historicky patří.

Je teď Green Deal mrtvý, nebo by naopak ukrajinská válka mohla urychlit zelenou tranzici v Evropě?

Myslet si, že energetická krize pomůže zelenému přechodu, je spíše zbožné přání. Lidé budou mít větší obavy o energetickou bezpečnost a po dobu několika let se zdá být zřejmé, že žádné urychlení nenastane. Politici ale na veřejnosti musejí říkat opak. Evropa může být úspěšná v omezování emisí, nevypadá to však, že by se jí zatím dařilo. Nevěřte, že rozhodujícími technologiemi přechodu budou solární a větrné elektrárny, těch technologií je víc. 

Co máte na mysli?

Zaujalo mě například zachycování uhlíku. To by umožnilo pokračovat ve využití fosilních paliv a zároveň omezovat emise. Velmi silnou pozici v oblasti zachycování uhlíku mají USA i Čína. V rámci technologické transformace je třeba hodně investic, ale Evropa je spíše přesvědčena, že přechod ke klimatu je věcí morální oběti. Ale revoluce není o morálce. Takže jsem pesimista i v tomto ohledu.

Co je příčinou tak vysoké inflace ve střední Evropě, nesouvisí to s tím, že tamní státy často nemají euro, ale vlastní národní měnu?

Střední a východní Evropa je zranitelnější vůči energetickému šoku. Francie a Španělsko jsou méně zranitelné, takže to může být hlavním důvodem rozdílu ve výši inflace. Její příčiny jsou však velmi hluboké. Souvisejí s geopolitikou, geopolitická nestabilita velmi znesnadňuje práci centrálních bank.

Jak v tomto smyslu vnímáte přechod na novou energetiku? 

Uvízli jsme ve světě, ve kterém musíme snížit spotřebu fosilních paliv, ale alternativní zdroje ještě nedodávají dostatek energie. Je to velmi nebezpečný přechod a lidé si to uvědomují. Je tu také otázka deglobalizace. Velmi rychlá a hluboká globalizace posledních třiceti let pomohla udržet ceny na nízké úrovni. Všechny druhy průmyslových spotřebních výrobků se lacině dovážely z Číny. Tento svět skončil. 

Takže inflace jako důsledek té situace tady bude, dokud ten přerod nevyřeší?

Bude trvat roky, než inflaci překonáme. Budeme si muset zvyknout, že nějakou dobu bude třeba přes deset procent. Inflace má v podstatě kořeny v energetickém šoku, a ten nezmizí. Centrální banky s tím nemohou nic dělat, protože neumějí tisknout plyn a ropu. A tak podezírám Evropskou centrální banku, že pomalým zvyšováním sazeb nechce vyvolat finanční krizi. Při zvyšování úrokových sazeb za stavu vysokého zadlužení se nakonec zadlužení v případě finanční krize stává neudržitelným. Pokud dojde k rozsáhlé recesi, padne tak půl tuctu vlád.

Bruno Maçães (48)

  • Studoval Univerzitu v Lisabonu a Harward, kde v roce 2007 získal doktorát z politických věd.
  • Vyučoval na Yonsei University v Soulu a Bard College v Berlíně.
  • V roce 2008 pracoval jako analytik na American Enterprise Institute ve Washingtonu, kde se zaměřil na politické důsledky biotechnologické revoluce.
  • Mezi roky 2013 a 2015 působil jako státní tajemník pro evropské záležitosti v portugalské vládě.
  • Pracoval pro řadu poradenských firem v oblasti politických rizik.
  • Je autorem řady knih, v roce 2018 získala jeho publikace The Dawn of Eurasia mezinárodní cenu Ronalda MacDonalda.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newslettery