Češi za Františka Josefa zažili civilizační skok, říká historik Milan Hlavačka

Historik Milan Hlavačka

Historik Milan Hlavačka Zdroj: Michael Tomeš, E15

Historik Milan Hlavačka
Historik Milan Hlavačka
Historik Milan Hlavačka
Historik Milan Hlavačka
Historik Milan Hlavačka
11
Fotogalerie

Dnes uplyne sto let od smrti rakouského císaře a nejdéle vládnoucího českého krále Františka Josefa I. „V hospodářství zavedl naprostý liberalismus. Otevřel trhy, nechal vypracovat liberální ekonomické zákonodárství,“ říká historik Milan Hlavačka o panovníkovi, který české země převedl ke kapitalismu. Hodnocení dlouhé vlády habsburského mocnáře je nicméně dodnes plné rozporů.

Na první pohled máme před sebou portrét neúspěšného člověka. Prohrál všechny bitvy, v soukromém životě mu štěstí nepřálo a říši zavedl do války, která znamenala její konec. Je to tak jednoduché?

Je na tom hodně pravdy, zároveň je to ale třeba trochu korigovat. Nastoupil na trůn koncem roku 1848, kdy říše byla v totálním rozvratu. V první řadě musel hasit požáry, které propukly v severní Itálii a v Uhrách. Bylo mu čerstvě osmnáct a musel zatočit s revolucí a chaosem. Což se mu s pomocí Rusů nakonec podařilo. A říše následně prošla velkou modernizací.

Zatímco uherským snahám o vlastní stát vyšel později vstříc, touhy Čechů nevyslyšel. Dá se říci, že je nepochopil?

Těžko říci. Uherské království do jisté míry vystupovalo jako jednolitý politický národ. To v českém království a českých zemích nebylo možné. Byla tu jedna třetina obyvatelstva, která mluvila německy a smýšlela jinak. Žádné experimenty týkající se trialismu zásadně nechtěla. Češi chtěli státní právo jako Uhry, ale Němci byli vždy zásadně proti. Proč vytahujete to staré haraburdí českého státu, ptali se. On musel všechno vyvažovat. Když přijel do české Prahy, musel druhý den do německého Liberce. Chtěl být panovníkem všech a to se nutně někomu nelíbí. 

Hrála ve vnímání osoby Františka Josefa I. u nás roli slíbená a neuskutečněná korunovace na českého krále?

Zcela jistě. Česká korunovace je symbol, rituál, který on přislíbil dokonce čtyřikrát a písemně. Nikdy se ale k němu neodhodlal, především pro odpor Němců a po roce 1867 také Maďarů. Češi mu to nikdy nezapomněli. Nicméně byl dědičným českým králem, neboť podle Obnoveného zřízení zemského k tomu nebyla korunovace zapotřebí.

Uměl česky?

Snažil se. Uměl pár frází a nacvičených odpovědí, třeba jeho proslulé „to je hezké, to je hezké“ nebo „to je dobře“. Učil se všechny řeči monarchie, což muselo být náročné.

Pojďme k vámi zmíněné modernizaci říše, kterou provedl od feudalismu ke kapitalismu. Měl na tom nějakou osobní zásluhu?

Samozřejmě, on sice potlačil revoluce a politická práva, ale v hospodářství zavedl naprostý liberalismus. Otevřel trhy, nechal vypracovat liberální ekonomické zákonodárství, například nový obchodní a živnostenský zákon a další. Postaví se železnice, továrny, dohání se svět, zvyšuje se životní úroveň, osvětlují se ulice. Pánové, do politiky mi nestrkejte nos, ale podnikejte, vydělávejte a bohatněte. To je jeho idea po revoluci. Dotvořil jednotný hospodářský prostor, byla zrušena například celní hranice s Uherským královstvím.

Česká společnost v 19. století prožívala civilizační skok. Jednou tak budoucí historici možná označí i současnost.

Přežilo něco do dnešních dnů, za co bychom mu jako Češi mohli být vděční?

Národ prošel obrovským ekonomickým a kulturním rozvojem, kterému on naprosto nebránil. Dokonce dal pět tisíc zlatých na Národní divadlo. To byla velkolepá emancipace. Bylo vybudováno základní a střední školství v češtině, v roce 1882 dostali Češi i univerzitu, předtím českou techniku.

Jak tedy vnímat ten rozpor mezi emancipací české společnosti a neúspěchy české politiky?

V tomto rozporu stále žije i historická obec. Ano, česká společnost ve druhé polovině 19. století skutečně prožívá asi největší rozkvět, co kdy zažila. Jde o civilizační skok, všichni se vzdělávají a vydělávají, zlepšuje se životní úroveň, technika, průmysl. Mimochodem, možná budoucí historici jednou takto označí i naši současnost. Ale pokud jde o tehdejší českou politiku, tak je to jedna prohra za druhou. Nikdy nedojde ke korunovaci, české království neobnovuje svou svrchovanost. Z hlediska naplnění státoprávních maxim je to průšvih, Rieger neprosadil skoro nic z tohoto programu.

Bylo tedy Rakousko žalářem národů?

Tuto prvorepublikánskou ideologii historikové již dávno nesdílejí. Po roce 1860 to byla liberálně spravovaná monarchie, kde si ovšem staré elity zachovaly velkou politickou a ekonomickou moc. Zatímco do dolní komory parlamentu se volilo, do horní si císař jmenoval své lidi. Tak si tam pozval třeba Antonína Dvořáka, Františka Křižíka, Franze Ringhofera, Emila Škodu, ty, kteří se zasloužili o říši. Byli to většinou loajální bohatí občané.

Dospělo by Rakousko-Uhersko do formy konstituční demokratické monarchie, jak ji známe dnes?

Tehdejší monarchie fungovala tak, že pomalu přisypávala moc do periférií a politická práva nižším sociálním vrstvám. Politologové tomu říkají konsociace. Tedy že svrchu sledujete, jak společnost dospívá, a podle toho jí dáváte více moci. To znamená, že do politického systému postupně pouštíte nižší a nižší vrstvy. Je to opak toho, co se stalo ve Španělsku, kde se vyhlásilo všeobecné volební právo, a dvě třetiny lidí byly negramotné. Dovedete si představit, že volili jako telata. To tady nebylo. Ten systém byl obdivuhodný v tom, že i ta druhá strana musela prokázat, že na to má. Že může dělat politiku, že je vzdělaná a ví, koho volí. Vždyť je to problém i dnes.

Pojistka proti populismu

Jak to vypadalo konkrétně?

Nejdříve v roce 1860 dostali možnost volit muži, kteří platili alespoň deset zlatých přímých daní. Deset zlatých byly velké peníze, takové daně neplatil ani profesor na vysoké škole. Na toho ale pamatoval takzvaný inteligenční cenzus. Takto vzdělaní lidé měli výjimku. Následně v osmdesátých letech se census snížil na pět zlatých. A tím do toho volebního balíku přibyli řemeslníci.

Zároveň fungoval kuriální systém, všechny hlasy tedy neměly stejnou sílu. Největší sílu měli velkostatkáři, kterých bylo v Čechách asi 1500 volitelů, a volili 70 poslanců do českého sněmu. Potom byly živnostenské a obchodní komory, to činilo v Čechách asi 700 mužů, kteří volili 15 poslanců. Pak je městská kurie, kde milion lidí volí 70 poslanců. A pak je venkov, kde čtyři miliony lidí volí 80 poslanců. Byla to pojistka proti revolucím, populismu a radikalismu.

Pojďme k osobnosti císaře. Platí, že byl přízemní, bez fantazie a smyslu pro humor?

Nebyl to žádný intelektuál. Byl vycepovaný vojenským drilem, byl to úředník, který se nechával v půl čtvrté vzbudit, něco lehkého posnídal a od pěti úřadoval. Po obědě až do večera hltal lejstra. Byl to nejpilnější úředník říše, vyžíval se v tom a dovedl to. Na druhé straně je to k vykonávání moci panovníka trochu málo. Nebyl příliš oduševnělý a inteligentní a rozhodně s ním nebyla žádná legrace.

Je pravda, že se vyhýbal moderním technologiím, odmítal třeba jezdit automobilem?

Ano, byl to naprosto konzervativní člověk, a také velmi skromný. Doba a lidé kolem něj se měnili a on byl pořád stejný. Není to nutně špatně, společnosti prospívá, když má nějaký věčný sloup. Na druhé straně dal průchod liberálním idejím. Nezval je, ale nebránil jim.

Osud se s ním nepáral. Musel překonat rozvrat manželství i smrt dětí. 

Když si bral sedmnáctiletou Alžbětu, tak si myslel, že je nejšťastnějším mužským na světě. Ale odvést sedmnáctiletou holku z liberálního Mnichova do etiketou svázané Vídně, kde v pozadí vše ovládá tchyně, nebylo šťastné. Tato holka, která dosud nic emočního neprožila, měla dvě možnosti: buď se s tím smířit, nebo rebelovat, což byl její případ. V momentě, kdy porodila děti, začala utíkat. Svoji úlohu jako císařovna nesplnila. A selhala i jako matka.

Vidíte selhání rodičů i za tím, že korunní princ Rudolf spáchal sebevraždu? Asi mu nepřidalo, když ho ve třech letech budili výstřelem z pušky.

Ano, to bylo tím, že Alžběta se výchovy neujala. Když se toto dozvěděla, tak přijela odněkud z ciziny a teprve zjistila, jak to při výchově jejího malého syna chodí. Ale ani pak nebyla důsledná a po chvíli zase utekla někam k Maďarům a koním. Rudolf spáchal sebevraždu a možná byl i vrahem.

Dá se říci, že byl inteligentnější než otec?

Byl, a v tom byla také jeho rozpolcenost. Dostalo se mu konzervativní výchovy, ale stal se z něho liberál. Nesměl to dát ovšem najevo. Psal třeba tajně do novin články proti tatíkovi.

Dnešní Rakousko si stále dobu Františka Josefa I. připomíná, jsou po něm pojmenovány ulice, v každé druhé hospodě visí jeho podobizna. Čím si vysvětlujete to téměř zapomnění v českých zemích?

Ani rakouská společnost už by žádné Habsburky nechtěla. Ale projevuje se tam úcta k vlastním dějinám, na které se neplive, a nevyhánějí se z veřejného prostoru. My jsme to všechno zrušili, což se táhne už od konce monarchie. Ona byla příliš konzervativní na to, co se dělo ve společnosti. Ve smýšlení lidí se udály obrovské změny ve smyslu odtrhávání od autorit, ať to byl Bůh nebo císař.

To ale přišlo asi až s útrapami velké války nebo ne?

To je pravda. Před válkou by nikdo nenavrhl zrušit monarchii. Ten mentální zlom se odehrál během války. Na frontách byly obrovské ztráty, zkolabovalo zásobování a trh, keťasilo se a ještě k tomu přišly rekvizice. Byly vyhlášeny bezmasé dny, a když vás načapali, jak pečete husu, tak vám ji z trouby sebrali. A když vám potom seberou poslední brambory, tak si začnete říkat, čí to je stát.

Byla chyba Františka Josefa, že se nechal vtáhnout do války?

Šlo o bytí a nebytí jedné evropské velmoci. Po atentátu v Sarajevu, který můžeme hodnotit jako první teroristickou akci v dějinách, byl postavený před závažné rozhodnutí. Totiž zda Rakousko-Uhersko zůstane nadále velmocí a bude trestat, nebo zůstane nečinné a velmocenské pozice se samo vzdá. On samozřejmě nevěděl, že to bude světová válka. A že jeho říši zničí. Ale navždy mu to bude připsáno.

Pokud by na trůn usedl František Ferdinand d‘Este, naplnili by se naděje, že říši politicky zmodernizuje?

Určitě by se změnily poměry, neboť on opravdu nenáviděl Maďary. Snažil by se říši převést z dualismu do nějakého trialismu. Ale pozor, nepočítal s Čechy, nýbrž s Jihoslovany, aby oslabil Maďary. I Slováci do něho vkládali obrovské naděje, protože Milan Hodža byl něco jako jeho poradce.

Měl Karel I. jako nástupce Františka Josefa I. šanci říši ještě zachránit?

Byla to osoba do jisté míry slabošská, mnohem silnější byla jeho žena Zita. Ještě na podzim 1916 jsou s ním spojováni velké naděje, když svolal říšskou radu a obnovil tak zastupitelský systém. Vyhlásil amnestii a zachránil všechny vlastizrádce včetně Kramáře.

Na frontě ještě nebylo nic rozhodnuto, když pod vlivem Zity začal vyjednávat o vyvázání Rakouska z války. To by ovšem znamenalo se totálně rozkmotřit s Německem a s domácími Němci a Maďary. Ale asi by to říši zachránilo. Rozhodující moment přišel, když se tajné vyjednávání provalilo. Tam byla šance se s Německem rozejít. Tehdy se ale projevilo jeho slabošství, stal se naopak sekundantem Německa.

Kdyby dnes došlo na obnovu monarchie, kdo by měl podle vás nárok na český trůn?

Habsburkové byli jednou pro vždy zbaveni majetku a všech nároků. Šlechtické tituly jsou zrušeny. Ale zajímavé je, že rodová větev Františka Ferdinada d’Este, tedy dnes rod Hohenbergů, vyděděna nebyla. Ta by mohla nastoupit na trůn. Ale to je pustá teorie. Já jsem republikán, takže bych pro návrat monarchie nebyl. Ovšem když vidím, jaké lidi je možné vygenerovat demokratickým systémem ...

Milan Hlavačka (61)
Vedoucí oddělení dějin 19. století Historického ústavu Akademie věd ČR a vysokoškolský učitel. Jeho doménou jsou politické, sociální a hospodářské dějiny českých zemí a habsburské monarchie v letech 1740–1918. V roce 1979 dostudoval historii a germanistiku na FF UK, v roce 2006 se na stejné univerzitě stal profesorem. Absolvoval řadu studijních pobytů a stáží, především v německy mluvících zemích. Má za sebou bohatou publikační činnost, je členem několika vědeckých rad, je zahraničním členem Rakouské akademie věd. Věnuje se popularizaci svého oboru, například v pořadu Historie.cs. Je držitelem Hlávkovy medaile.