Zemi čekají v pořadí už osmé volby do Poslanecké sněmovny, které rozhodnou o nové vládě. Ekonom Jan Švejnar bilancuje, v čem Česko zaostává za světem. Míní, že státní správa nepomáhá podnikům, zvláště startupům. „Máme výborné lidi, výborné týmy v různých oborech, ale nemáme systematický přístup k tomu, abychom docílili excelence. Ve světě přitom nyní funguje ekonomický systém „vítěz bere skoro vše“,“ říká.
Nakolik se Česko posunulo za posledních třicet let dopředu?
Řekl bych, že se často díváme na věci optimisticky v absolutním měřítku. Říkáme, že se máme lépe než dřív, což je pravda a v tom smyslu jsme se opravdu posunuli. Ale uvědomme si, že ostatní se posouvají taktéž. Jestliže jdeme kupředu a oni běží, tak zaostáváme. Domnívám se, že se zemím, jako je například Německo nebo Rakousko, nepřibližujeme ekonomicky tak rychle, jak jsme očekávali a jak bychom měli. Vezměte si to z pohledu moderní historie. Před druhou světovou válkou i po ní jsme měli mzdy jako Němci a Rakušané. Přes třicet let se snažíme je teď dohnat, ale naše výdělky jsou stále mezi 30 a 50 procenty těch jejich. Je otázka proč. Třicet let je poměrně dlouhé období, vždyť období komunistické devastace, které nás odsunulo dozadu, trvalo jen o málo déle.
V čem je problém?
Důvodů je mnoho. Jeden je, že si nevytyčujeme správně cíle. Často sledujeme ukazatele, které nejsou úplně relevantní. Vezměte si třeba HDP na hlavu. To je důležitý ukazatel, vyjadřující součet přidané hodnoty všech, kteří něco vytvářejí. Přidaná hodnota je zisk a to, co dostanou lidé ve formě mezd. A my se musíme zaměřit nejenom na přidanou hodnotu, ale též na to, co z ní dostávají lidé. U nás plyne velká část přidané hodnoty zahraničním vlastníkům kapitálu, na domácí zisk a na mzdy toho zbývá méně než jinde. V rámci hospodářské politiky je to k zamyšlení.
Též je důležité si uvědomit, že máme výborné lidi, výborné týmy v různých oborech, ale nemáme systematický přístup k tomu, abychom docílili excelence. Ve světě nyní funguje ekonomický systém „vítěz bere skoro vše“. Průměrnost se již příliš nevyplácí, vyplácí se excelence. Je nutné investovat do čehokoli špičkového. My naopak hodně investujeme do průměrných a podprůměrných věcí, které již nemají vysokou míru návratnosti. Ať už jde o výzkum, výrobu či cokoli jiného.
Není na oné špičce moc přecpáno?
Je samozřejmě těžké dostat se a udržet se tam. Ale pokud tam jste, máte vysokou návratnost. Ti, kteří na té špičce nejsou, si nevedou příliš dobře. Jestli chceme docílit vysoké životní úrovně, musíme se tam dostat. Podívejte se na čínské univerzity, nebyly na úrovni těch našich, teď jsou dvě z nich už v první stovce, dokonce padesátce, nejlepších vysokých škol na světě. Docílili toho, čehož jsme my dosáhli jen v některých oborech. Například CERGE-EI, kterou jsem v Praze před třiceti lety založil spolu s Josefem Zieleniecem, funguje zcela nemilosrdně podle amerického modelu, který postupně přebírají přední evropské univerzity. Ano, dá se to uskutečnit, ale je to těžké a vyžaduje to odhodlání a vytrvalost.
O Česku se říká, že je to montovna. Vyrábí příliš málo finálních produktů, jak občas zaznívá z průmyslu?
Často se jedná o nepochopení ekonomie. U přidané hodnoty nejde o to, zda se vyrábí finální produkt, nebo polotovar. I polotovar může mít vysokou přidanou hodnotu. Někdy mají subdodavatelé vyšší přidanou hodnotu, vyšší zisk, vyšší mzdy, než producenti finálních produktů. Průmyslová ekonomie jasně říká, že tržní sílu lze mít na začátku, uprostřed i na konci řetězce. Všude lze mít vyšší přidanou hodnotu, jde o to, jestli je výrobce ve velké konkurenci s jinými.
Co se tu od devadesátých let udělalo špatně, že stále nejsme v něčem špičkoví?
Máme oblasti, kde jsme špičkoví, pouze je jich málo. Je podstatné, aby vlády svou politikou a státní správa svoji funkčností vytvářely prostředí, kde se „špičkovosti“ daří. Je to, pro někoho možná i nečekaně, příklad penzijní reformy. Dobrá reforma povede k systému, ve kterém mají penzisté zajištěný vyšší životní standard a přitom se uvolní prostředky, které stát může použít pro vytvoření podnětného prostředí. Programy hlavních politických stran se v otázce penzijní reformy příliš neliší. Na reformě pracovaly levicové i pravicové vlády, ale neuskutečnila ji žádná vládní koalice. Rovněž máme vypracováno několik bílých knih o reformě školství, ale práší se na ně.
Může za to neschopnost politiků se dohodnout, nebo i přílišná byrokracie?
Jsme v regionu, kde dva velcí myslitelé popsali, jak může fungovat státní správa. Německý sociolog Max Weber v 19. století popsal, jak efektivní může být byrokracie. Oproti tomu Franz Kafka ukázal opak. Když sleduji působení vlády a jí podřízených ministerstev a agentur, mám dojem, že jsme si vzali víc z Kafky. Stát u nás nevytváří dostatečně kvalitní infrastrukturu a celkové prostředí, v němž by se přirozeně víc jednotlivců, institucí a podniků dostalo na špici.
Je to věc státu?
V Česku se mluví o důrazu na malé a střední firmy, což je správné. Musíme se ale v hospodářské politice zaměřit především na nové podniky – startupy, protože v nich je potřebná dynamika.
Hodně lidí se ale podnikání obává, být zaměstnancem je přece jen jednodušší.
Je potřeba vštěpovat možnost podnikání už studentům. V každé populaci jsou lidé s různými talenty. Ne každý je svým založením podnikatel. Ale ty, kteří mají na podnikání talent a chuť, je třeba podpořit. Ve všech oblastech talentu a nadání má stát umožňovat, ne znemožňovat.
V jakém oboru by mohli čeští podnikatelé uspět?
To nelze předurčovat. V devadesátých letech jsme nevěděli, že bude Avast nebo Kiwi, mnozí sázeli na Poldi Kladno nebo ČKD. Stát by měl vytvořit kvalitní infrastrukturu a podnětné prostředí, a dát důraz na špičkový lidský kapitál, tedy na velmi kvalitní vzdělávání, výzkum a vědu. Nejsme země bohatá na nerostné suroviny, nic jiného nám nezbývá. Není vždy třeba vymýšlet kolo, často můžeme převzít to nejlepší a inovovat. Tomáš Baťa viděl u Henryho Forda mechanické pásy na auta a použil tento princip na výrobu bot.
Byznysmeni si stěžují, že žákům chybí technické vzdělávání. Není to jednostranné vnímání?
Obecně dává trh práce vyšší platy inženýrům a lidem z technických oborů, než například historikům. To je samo o sobě motivační. Firmy si samy určí, koho chtějí a jestliže nabídnou atraktivní plat a prostředí, lide se budou snažit se vzdělávat v té či oné oblasti.
Mělo by se platit školné na vysokých školách?
V Česku školné hradí všichni daňoví poplatníci, nikoliv přímo studenti. Je to ekonomicky regresivní systém – studenti na vysokých školách jsou většinou z bohatších rodin, které tak všichni daňoví poplatníci dotují. Systém bez školného navíc není příliš motivující. Lepší cestou by byl systém oddáleného školného, ve kterém student může uhradit školné z budoucího platu, který je vyšší právě díky dosaženému vzdělání. Všechny studie ukazují, že osobní návratnost investice do vzdělání je vysoká, tedy že budete mít podstatně vyšší plat, když vystudujete, než když nevystudujete.
Poslední pokus reformovat vysoké školy se uskutečnil za vlády Petra Nečase. Souvisí s tím i hodnocení vědy a výzkumu. Byl byste pro hlubší změny?
Vysoké školy by se měly hodnotit především podle kvality, jak se prosazují ve světě, nakolik jsou výsledky jejich výzkumu publikovány ve špičkových vědeckých časopisech. Podle toho by se vědělo, které univerzity jsou kvalitní a které nikoliv. Máme výborné jednotlivce i obory, ale nemáme celé instituce, které by měly v zahraničí velké renomé. Na světových univerzitách je důraz na kvalitní výzkum a výuku. Profesoři jsou vynikající vědci a své vědecké výsledky předávají studentům a zapojují studenty do výzkumu.
Je způsob řízení českých univerzit zastaralý?
České univerzity jsou dlouhodobě řízeny na základě samosprávy a mají velkou sílu. Jakékoliv zásadní změny včetně úprav zákonů jsou z tohoto důvodu velmi složité. Jestliže by mělo dojit k modernizaci českých univerzit, musela by být reforma připravena externími odborníky, kteří by též dohlíželi na její realizaci.
Kdo by měl změny provádět?
Jestliže mají být změny skutečně úspěšné, tak například tým respektovaných vědeckých odborníků ze zahraničí. Na to bychom měli uvolnit podstatné zdroje.
Jan Švejnar (69) Česko-americký ekonom a vysokoškolský učitel. V současnosti působí jako profesor a ředitel Centra pro globální hospodářskou politiku na Kolumbijské univerzitě. Je také vedoucím think tanku IDEA a předsedou řídícího a dozorčího výboru CERGE-EI. V roce 2008 kandidoval v prezidentských volbách. |
