Součástí Severoatlantické aliance je Česká republika už dvě dekády. Pevnost tohoto vztahu ale může začít slábnout, varuje v rozhovoru pro E15 exministr obrany či zahraničních věcí Alexandr Vondra. „Co vydáváme na obranu nyní, je málo. Pokud to nezvýšíme, tak hrozí, že se náš vztah s Aliancí začne postupně rozkládat,“ říká Vondra, který v letech 1997-2001 působil jako velvyslanec ve Washingtonu.
Co podle vás Česku přinesl vstup do Severoatlantické aliance?
Přinesl nejlepší bezpečnostní garanci v našich dějinách. Něco, o čem se našim předkům nemohlo ani zdát. Potvrzením je pravidelné zařazení Česka na přední příčky žebříčků nejbezpečnějších zemí světa. To je nepochybně díky NATO.
Jak vstup do NATO ovlivnil český zbrojní průmysl?
Nepochybně to pro něj byla velká výzva, protože se v dobách komunismu musel orientovat na východní trhy, které v zanikajícím Sovětském svazu i v oblastech jeho spojenců na začátku devadesátých let ve velkém kolabovaly. Ne všechny zbrojovky přežily, problém měly hlavně ty slovenské.
Zbrojní průmysl se přeorientoval na daleko náročnější trhy. Postupně to ale mnohé firmy zvládly. Příkladem může být Česká zbrojovka, která má dnes klíčové zahraniční trhy ve Spojených státech a zároveň se významně podílela na velkém modernizačním projektu české armády. Uspěli ti, kteří pochopili, že je nutné navázat na tradici, ale zároveň nabídnout něco nového. Obecně se dá říct, že český zbrojní průmysl přežil i díky naší jasné západní orientaci a patří podle mě mezi první desítku v Evropě.
Jaké chyby udělali Češi v uplynulých dvaceti letech ve vztahu k NATO?
Hodně těžká byla doba bezprostředně po vstupu. Pro část veřejnosti bylo členství nezvyklou novinkou a navíc první vojenská operace, které jsme se jako členové účastnili, byla na Balkáně proti Srbům. To česká veřejnost kvůli historickým vazbám těžko vydýchávala a měla s tím problémy i celá řada politiků. Byli jsme tehdy vnímáni jako spojenec s velkým otazníkem.
Není v části naší společnosti hořkost kvůli misi na Balkáně dodnes?
Zřejmě ano, ale celková bilance je u této operace velmi pozitivní. Než se zapojila Severoatlantická aliance a Američané, tak občanské války v bývalé Jugoslávii přinesly statisíce obětí a ten zásah situaci významně zklidnil. Kdybychom to brali jen množstvím prolité krve a počty lidských obětí, tak zásah jednoznačně pomohl občanskou válku zastavit.
Vidíte i další chyby ve vztahu Česka k NATO?
Hodně jsme se účastnili zahraničních misí. Naši vojáci udělali obrázek o Česku jako spolehlivém a angažovaném spojenci, ale trošku jsme v posledním desetiletí začali hřešit v tom, že orientace na mise zároveň vedla k laxnosti, pokud jde o výdaje na obranu. Co vydáváme nyní je málo, a pokud výdaje nezvýšíme, tak hrozí, že se náš vztah s aliancí začne postupně rozkládat. Tím spíš, že mise mimo území členských států už nemají takový význam jako před deseti lety. Omluva, kterou nám poskytovali odvážní čeští vojáci, už nebude tak fungovat.
Naší hloupostí také je, že zde nemáme radar. Domácí spory měly za následek, že systémy protiraketové obrany jsou rozmístěny v Polsku, kde byly původně plánované, a v Rumunsku, které vlastně nahradilo nás. Šlo o umístění obranných systémů, na kterých mají Američané životní zájem. Pokud má spřátelená velmoc na něčem tak velký zájem, je o hodně větší šance, že nám i pomůže, protože by nešlo jen o nějakou charitu ve vztahu k jinému, ale o zájem vlastní.
Co pro vztah Česka a NATO znamená schůzka Andreje Babiše s Donaldem Trumpem?
Je to dobrá zpráva. Osm let v Bílém domě žádný český zástupce nebyl. Vypadalo to, že naše vztahy ochladly a není žádný klíčový důvod k tomu, aby se vrcholní představitelé obou zemí scházeli. Já to považuji za ujištění, že transatlantická vazba mezi Evropou a Amerikou je na české úrovni nadále pevná.
Jaká je vaše interpretace té osmileté prodlevy?
Existovaly dva důvody. Zaprvé se Barack Obama začal z Evropy trošku stahovat. Byl v Praze, ale využil ji jen jako kulisu pro svou schůzku s ruským protějškem. S nástupem Donalda Trumpa začalo určité přehodnocování, kdy se Američané postupně rozhodli uskutečnit setkání s premiérem místo s prezidentem. Rozhodování bylo v případě Česka do značné míry ovlivněné tím, že Američani nechtěli riskovat schůzku s někým, kdo se až tak intenzivně stýká s Ruskem a Čínou, které jsou společně s islámským terorismem a fundamentalismem klíčovými hrozbami Aliance.
ODS se chystá předložit novelu, která by uzákonila vydávat do roku 2024 dvě procenta tuzemského HDP na obranu. Podle ministra obrany Lubomíra Metnara ale není potřeba zákon, protože to dostatečně garantují ústavní činitelé. Stačí to?
Není to dostatečná záruka, protože jde jen o řeči, kterým ale podle zkušeností z minulosti skutky příliš neodpovídají. První pokus něco takového navrhnout shodila vláda Bohuslava Sobotky ze stolu. Pokud mě paměť neklame, tak jsme podle slibů už dnes měli být rozhodně výš než u 1,1 procenta. Uzákonění výdajů na obranu není nic nestandardního. Podobný zákon mají už asi deset let v Polsku, které dvě procenta vydává. Jde navíc o nějaký horizont, který překračuje funkční období jedné vlády.
Smyslem zákona je nastavení kontinuity. Aby to, co našim spojencům v roce 2019 slíbíme, platilo i za šest let. A ne, že se nová vláda k takovým závazkům hlásit nebude. Andrej Babiš a jeho vláda mají šanci ukázat, že sliby, které dávají našim spojencům, jsou také schopni promítnout v činy. Američani každý rok upozorňují, že bychom měli výdaje zvyšovat.
Věříte, že se do toho roku 2024 lze skutečně dostat na dvě procenta HDP?
Jedná se o smělý cíl, který závisí na vývoji ekonomiky. Pokud si ho ale nastavíme zákonem, tak omezíme možnost různých vytáček. Zatím jsme svědky defilé českých výmluv, proč to nejde tak, jak jsme kdysi dávno slíbili.
Po vstupu Česka se NATO poměrně rychle rozšiřovalo. Aktuálně má 29 členů a třicátý, Severní Makedonie, klepe na dveře. Jak bude NATO dál růst? Kolik členů by mohlo mít za dalších dvacet let?
Myslím, že žádné zásadní rozšíření už Alianci asi nečeká. Klíčové bylo rozšíření do střední Evropy a dodání záruky baltským státům. Teď se dokončuje stabilizace na Balkáně, kde si umím představit, že se ještě nějaké další země členy NATO stanou. Nemyslím si, že má smysl z Aliance, která má spíše regionální rozměr, činit globální organizaci. To by vedlo spíše k oslabení než k posílení vnitřní soudržnosti.
