Jeden z nejznámějších českých architektů a urbanistů Pavel Hnilička v příštích letech výrazně promluví do budoucí podoby Prahy a řady dalších měst a obcí. Podle jeho návrhu se postaví nová dominanta Smíchova – sídlo České spořitelny, zrekonstruuje se Vítězné náměstí či zastaví pustý Rohanský ostrov. „Chybí u nás funkční systém plánování. Když plánuju zastavět větší území, musím dopředu promyslet urbanismus, a ne počkat, kde vyleze ulice a kde náměstí,“ říká.
Nedávno začala výstavba Smíchov City a Rohanského ostrova, velký rozvoj čeká také oblast horního Žižkova. Jaká další území jsou vhodná k zastavění v širším centru Prahy?
Určitě to jsou holešovické Bubny-Zátory. Na tuto oblast vznikla územní studie a po letech se to konečně blíží k realizaci. Holešovice jsou celkově velmi rozbité. To jsou přesně ta místa, kde se má stavět. Ale musíme stavět tak, aby vznikly soběstačné čtvrti, to znamená místa s promíchanými funkcemi, kde nechybějí školy, obchody, prostor pro kulturu a parky. Člověk, který tam žije, nemusí nikam dojíždět. Hlavní problém řídké zástavby je, že vyvolává hustou automobilovou dopravu. Když člověk žije v kompaktním městě, může využívat hromadnou dopravu, poslat dítě pěšky do školy a odpadá nutnost jezdit autem.
Nesoběstačná satelitní města jsou problémem každé metropole. Viděla jsem vaši studii rozšíření obce Lichoceves, u které píšete, že obec bude vždy fungovat jako satelit Prahy. Znamená to, že existují i dobré satelity?
Byl jsem na vážkách, jestli se do téhle úlohy vůbec pustit. Přesvědčila mě železniční trať, která tudy vede a má potenciál do budoucna. Pokud zde budou vlaky dobře fungovat, člověk se do centra Prahy dostane za půl hodiny. Navíc zde plánujeme sídlo úplně od začátku. Máme k dispozici dvě stě hektarů a můžeme dobře vymyslet dopravní síť, typologii zástavby, práci s dešťovou vodou, celkové zásobení energiemi i síť veřejných prostranství. Věřím, že tohle je cesta, jak dělat sídla lepší.
Jak to vypadá s vaší studií výstavby na Dívčích hradech nad Zlíchovem?
To byla jedna z našich prvních prací pro Prahu 5, velmi zajímavé zadání. Tehdy mě hrozně lákalo protáhnout tam, navzdory velmi prudkému stoupání, tramvaj. Myslím, že tam byl potenciál vystavět čtvrť s dostupností na tramvaj i metro a zároveň zde ponechat zelenou plochu násobně větší, než je Stromovka. Vždycky když se dělá nová čtvrť, tak by u ní měl vzniknout kus přírody s ekologickou hodnotou, aby se zvýšila odolnost krajiny. Proto je potřeba sázet lesy a lesoparky, doplňovat remízky.
Nechybí Praze při schvalování projektů odvaha?
Strach tady určitě je. Principiálně ale platí, že jsou typy staveb, které si zaslouží být odvážné. Typicky to jsou galerie, muzea, věřím, že taková bude Vltavská filharmonie. Pak je ale spousta typů staveb, jako jsou ty bytové, které se nutně nemusejí lišit a vynikat. Založit svou tvorbu na jinakosti není správný postup. Dobrým příkladem jsou nové kodaňské čtvrti. Tam věnovali větší pozornost veřejným prostorům, jak se tam lidé cítí, jaká je tam atmosféra, a domy působí obyčejně. Ale to je dobře, víc potom vnímáte ulici nebo náměstí. Každá stavba je součástí města a práce s kontextem a charakterem místa je určující pro kvalitu.
Takže spíše architektům chybí trocha sebereflexe?
Hodně to souvisí s egem a s individualismem naší společnosti. Existují příklady čtvrtí v Kodani, Hamburku nebo v Paříži, kde vedle sebe navrhuje i sto architektů, ale drží uliční čáry, výšku římsy a svou odvahu a divokost drží v rámci předem stanovených parametrů.
U nás se naopak důraz na individualismus po roce 1989 projevil i v architektuře. Kdy to skončí?
U domů to jde pomalu. Po revoluci jsme byli natěšení na pestrost. Všichni byli přesvědčení, že nejlepší společnost je ta, kterou svazuje minimum pravidel. Ve Vídni, Kodani nebo v Amsterdamu platí víc pravidel pro výstavbu než u nás, ale dávají větší smysl. Nemají třeba nesmyslné požadavky na denní osvětlení. My chceme stavět udržitelně, ale přitom nutíme stavebníky dělat zbytečně veliká okna. Stavby se tím pádem v létě přehřívají a v zimě je musíme hodně vytápět. Na Vinohradech nebo na Letné domy rozhodně těmto požadavkům neodpovídají a jsou tam nejvyhledávanější a nejdražší byty.
V posledních letech se začaly více využívat regulační plány. Ale v případě, že stavba potřebuje získat výjimku, proces schvalování to ještě více zpomalí. Převažují i přesto výhody regulace?
Hodně záleží, co se do regulačního plánu nakreslí. U nás chybí funkční systém plánování. Není pevně daný způsob provedení ani forma zpracování. Myslím, že to je hlavní důvod toho, proč se u nás stavby tak zdržují. Když se řeší každá stavba jednotlivě, musí se taky jednotlivě řešit vztahy v území, což ale návrh stavby rozšiřuje na daleko složitější úlohu. Která trvá podstatně déle a déle se i schvaluje. Vztahy v území by měly být vyřešené zastavovacím plánem.
Co by měl takový zastavovací plán obsahovat?
Zastavovací plán by neměl být moc podrobný. Stačí vymezit uliční a stavební čáry, výšky budoucích domů. Určitě by měl obsahovat návrh veřejných prostranství a hmotové řešení budov, které ho vymezují. Mě naprosto fascinuje, že to neděláme. Tisíce let se města plánovala tak, že někdo určil, kde bude náměstí, jak povedou ulice a jak velké budou bloky. My dnes plánujeme tak, že na mapě vybarvíme plochu a té přiřadíme nějakou funkci, třeba bytovou. Město pak už jen přihlíží výstavbě, kterou nemá možnost ovlivnit. Současné vedení Prahy se to snaží změnit a myslím, že jdou dobrým směrem. Když plánuju zastavět větší území, musím dopředu promyslet urbanismus, a ne počkat, kde vyleze ulice a kde náměstí.
Jak lze podle vás co nejdříve zmírnit současnou bytovou krizi?
Město musí hrát silnou roli v přípravě území pro budoucí výstavbu, více prosazovat svoje zájmy z hlediska výstavby škol, plánování parků, trasování infrastruktury. Všechny tyto stavby pak spravuje, a tak má právo do toho mluvit. Příkladem je hamburské HafenCity, kde plánování celé nové čtvrti vedlo město. Během projednávání nového stavebního zákona mělo ministerstvo pro místní rozvoj snahu dokonce pravomoci Prahy oslabit. Jestli chceme pomoci bytové krizi, musíme pravomoci Prahy naopak výrazně posílit. Vídeň nebo Hamburk jsou samostatné státy a odhlasují si tam podstatně jednodušeji, co potřebují. V Praze také chybí propojení plánování a rozpočtu. Jsme v situaci, kdy město říká, co by se mělo udělat, ale chybí mu finance k uskutečnění. Ze strany státu nejsou správně nastaveny legislativní nástroje ani daňový systém. Například daň z nemovitosti je u nás legračně nízká. O tomhle je potřeba mluvit.
Máte v Praze nějaké místo, které vás jako urbanistu přivádí k vzteku?
Určitě Vltavská, tam je to strašný. Negativní emoci ve mně vždy vzbuzuje, když někde vidím necitlivou dopravní stavbu. Těch je v Praze poměrně hodně. Líto mi je Prašného mostu. Tunel a výjezdy z něj vnímám neutrálně, ačkoli se asi daly udělat lépe. Daleko negativněji vnímám fakt, že tehdejší vedení města nepřipravilo na celé tohle území zastavovací plán. Opět se to tady udělalo naopak. Nejdřív se udělala infrastruktura a až potom, když je hotová, koukáme, kam se vlastně vejdou domy. Kdyby se ten rozvoj promyslel dopředu, tak zde mohla být skvělá čtvrť s výbornou dopravní obslužností. Na druhou stranu je potřeba ocenit sérii tunelů na smíchovském nábřeží. To si myslím, že se povedlo.
Takže spíš stavíme města pro auta, ale ne pro člověka.
V tom hraje roli mentalita. V Americe bylo takové myšlení silné někdy v šedesátých letech a dneska New York přestavují pro cyklistickou dopravu. Myslím, že k tomu dospěje i naše společnost. Hlavně musí vzniknout větší společenská poptávka. Já myslím, že cyklodoprava je dopravou budoucnosti.
| Pavel Hnilička (46) |
• Architekturu studoval na ČVUT, a to pod vedením profesora Ladislava Lábuse. Postgraduální program absolvoval ve švýcarském Curychu. • Zde se seznámil s rakouským architektem Dietmarem Eberlem, se kterým později spolupracoval například na projektech rezidenčních domů v Praze Pomezí nebo budovy Cornloft v pražském Karlíně. • Ve spolupráci s jeho ateliérem Baumschlager Eberle Architekten v roce 2018 zvítězil v mezinárodní architektonické soutěži na novou centrálu České spořitelny na pražském Smíchově. • Stojí také za přípravou pražských stavebních předpisů z let 2012–2014. • V poslední době se často zaměřuje na tvorbu ideových studií a územních či regulačních plánů řady českých měst a obcí. • Je autorem knihy „Sídelní kaše – Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů. |
