E15: Poslední dekáda byla obdobím velkých změn, svět si prošel hned několika krizemi, co byl pro vás největší otřes nebo zlom?
Změnilo se toho opravdu hodně, nicméně osobně si myslím, že ta největší změna začala ještě před první krizí. Byla to ztráta důvěry v budoucí růst, to je opravdové téma a fenomén, výzva pro ekonomy, politiky, byznys. Musíme se bavit o tom, jaká je budoucnost růstu; jestliže jsme se během krizí ptali, kdy se už vrátíme k normálu, musíme se ptát i nadále.
E15: Znáte odpověď ?
Jisté je, že to nebude jednoduché. Ztráta důvěry je velmi vážná věc a řada analytiků, kteří zkoumají například evropský hospodářský model, dodnes ani neví, z čeho ty krize vlastně vzešly. I toto ohlížení se zpět by mělo nadále zůstat top agendou.
E15: Pomůže trpělivost?
Ano. Každá reforma, natož strukturální, je náročná a je třeba ji dobře promyslet stejně jako případné kroky, které ji mohou z různých důvodů dočasně nahradit.
E15: Spadá do této kategorie kvantitativní uvolňování, které se „převalilo“ ze Spojených států do Evropy?
Myslím si, že to bylo nutné. Otázkou je, zda to má pokračovat a co je přiměřený objem výkupů dluhopisů. Máme co dělat s jistou vlnou, s mixem na pomezí strukturální a fiskální reformy.
E15: Jsou americký a evropský model intervence centrálních bank variacemi na jedno a totéž?
Tváří se to velmi podobně, ale připomínám, že mezi Spojenými státy a Evropou jsou některé zcela zásadní rozdíly. Například americký trh práce je mnohem pružnější než evropský. Je to dáno mnoha faktory, existencí hodinových mezd, které teď začaly růst, ale i během jejich stagnace se vytvářely krátkodobé pracovní příležitosti, což se na starém kontinentu nedělo. Pokud ale jde o navrácení důvěry v růst, představa, že se to může podařit právě centrální bance, není podle mne oprávněná.
