Ekonomické škody vyvolané bojem s pandemií už na jednotlivé země dopadly plnou vahou, o politických následcích dění v posledních měsících se to ale ještě říci nedá. Teď ovšem nastává podle vědeckého pracovníka Ústavu mezinárodních vztahů a bývalého velvyslance ve Francii Petra Druláka doba přehodnocování úlohy státu, výhod globalizace i vztahů s Čínou. „Opět jsme si uvědomili, že nechceme být závislí na Pekingu v některých strategických otázkách. Možná se tak nakonec vztah s Čínou stane více merkantilistický. Z dodavatele, který nám umožňuje stlačovat ceny, se v našich očích stane konkurent, který může své postavení politicky a strategicky využívat,“ míní Drulák, který v minulosti působil i jako náměstek ministra zahraničních věcí.
Posílí pandemie koronaviru nějaké politické tendence?
Jednou z otázek, kterou si teď budeme klást mnohem častěji, je otázka smysluplnosti výstřelků globalizované ekonomiky. Dlouhá léta se jevilo jako výhodné přesouvat zboží v rámci globálních dodavatelských řetězců. S tím je ale spojena poměrně velká ekologická zátěž, a pandemie navíc ukázala, že zavíráním hranic můžete ohrozit výrobu kdekoliv na světě. V potravinářství ještě nabyde na významu otázka soběstačnosti.
Jaká další?
Pak je tu samozřejmě otázka státu. V určité chvíli potřebujete rozhodnou informovanou státní akci. Potřebujete stát, který funguje, s úředníky, kteří vědí, co je potřeba dělat, a dokážou to zajistit. Čili vy do toho státu musíte investovat. Pokud budete mít podvyživený stát, tak se s ničím takovým, jako je pandemie, vypořádat nedokáže. V této souvislosti mě trochu dojímali ti, kdo tady s odkazem na lidská práva zpochybňovali, že stát může předepsat všem povinnost nosit roušky či omezit lidem přístup do nemocnic či porodnic. Krize ale podle mě ukázala, že existuje společenský zájem.
Působil jste jako velvyslanec ve Francii. Dá se říct, do jaké míry pandemie zastiňuje agendu národoveckých politiků typu Marine Le Penové či italského Mattea Salviniho, kteří chtějí těžit z nespokojenosti občanů?
Takto bych to neinterpretoval. Je potřeba říct, že pandemie poměrně poškodila prezidenta Macrona. Když se podíváte třeba na výsledky české vlády, tak z hlediska veřejného mínění si nevedla úplně špatně. Nebylo to fiasko. Kdežto podpora Macrona a tehdejšího premiéra Philippea celkem poklesla. Pravdou je, že za dva roky v dalších prezidentských volbách tento faktor už nemusí hrát žádnou roli. Neřekl bych ale zatím, že pandemie nějak oslabila ty politiky, kteří se někdy označují za populisty, autonomisty či suverenisty. Myslím, že je to spíš naopak.
Z čeho tak soudíte? Například v Itálii průzkumy Salvinimu nějaké zázračné preference nepřisuzují.
Ukázalo se, že to uzavírání národních hranic může být krátkodobě poměrně efektivní strategie, jak zamezit šíření nákazy. Selhávali naopak představitelé nejrůznějších mezinárodních institucí, kteří od přijímání drastických opatření zrazovali a pak to museli přehodnocovat.
Dojde ze strany Evropské unie například k přehodnocení vztahů s Čínou?
To nedokážu říct, je to už řadu let komplikovaný vztah. Nevím, jestli ta pandemie nějakým způsobem změnila hru. Opět jsme si uvědomili, že nechceme být závislí na Pekingu v některých strategických otázkách.
Ukázalo se, že tou strategickou otázkou může být i zdravotnický materiál. Jedna z těch lekcí bude, že si respirátory vyrobíme sami. Nebo je aspoň budeme chtít mít poblíž Evropy. Možná se tak nakonec vztah s Čínou stane více merkantilistický. Z dodavatele, který nám umožňuje stlačovat ceny, se v našich očích stane konkurent, který může své postavení politicky a strategicky využívat. To neplatí jen pro Čínu, ale i další části světa.
Jak by měla směrem k Číně vypadat česká zahraniční politika? Vládě se sice na jaře podařilo z Asie zajistit velké objemy zdravotnického materiálu, na druhou stranu kontroverze kolem plánované cesty předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan trvají.
K Číně musíme v první řadě přistupovat racionálně. A to se bohužel neděje. Nemá smysl dělat zbytečné provokace, jako je právě návštěva Tchaj-wanu. To se prostě nedělá. Máme tady nějaký úzus. A pokud chceme mít s Čínou korektní vztahy, tak se k ní musíme chovat korektně. Je to velmoc a naschvály si nenechá líbit – stejně jako jiné velmoci. To je evidentní a pochopitelné.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
