Green Deal bude bolet, ale bez něj bychom zchudli mnohem víc, říká dvojka klimatické politiky EU
Dekarbonizace společnosti nás bude něco stát, říká natvrdo „dvojka“ klimatické politiky v Evropské komisi a jeden z nejvýše postavených Čechů v evropských institucích Jan Dusík. Jinak to ale podle něj nepůjde, protože lidstvo míří kvůli klimatické změně do zdi. „Volání po revizi Green Dealu je rozhodně opodstatněné, ale je to vlamování se do otevřených dveří, protože s přehodnocením předpisů se počítá od začátku a je to v nich zakotvené,“ reaguje zástupce generálního ředitele pro klimatickou politiku v Evropské komisi na skepsi, která zní z Česka na adresu zelenání Evropy a upozorňuje, že šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová má teď k prosazení svých cílů silnější mandát než v předchozím období.
Po červnových volbách máme nové složení Evropského parlamentu. Co to znamená pro Green Deal?
Ursula von der Leyenová předstoupila před parlament se svou strategickou agendou pro příští období a získala 401 mandátů – potřebovala 360. Její mandát je tak silnější než před pěti lety. Zcela jasně říká, že chce zachovat kontinuitu toho, v čem Evropská komise započala v jejím prvním období, včetně Green Dealu, a v pokračování těch opatření. To znamená, že ten mainstream v Evropském parlamentu, který podpořil Ursulu von der Leyenovou, vlastně souhlasí s tím, že ten směr bude pokračovat.
Nicméně nové složení Evropského parlamentu je teď k tomu plánu skeptičtější…
Samozřejmě to neznamená, že to nebudou těžké debaty a že tam nebudou snahy ten balík demontovat, dělat projednávání složitější a již dohodnuté cíle revidovat. Ale vlastně ten nejdůležitější signál volby staronové předsedkyně Evropské komise je, že Green Deal pokračuje a významná část Green Dealu týkající se klimatické politiky dál směřuje k úplné dekarbonizaci v roce 2050.
V Česku se před volbami zdálo, že během voleb Green Deal nikdo nechtěl. Téměř všechny strany se proti němu vymezovaly. Jak je to vlastně z celoevropského pohledu?
Debata v Česku je oproti západní Evropě posunutá. Míra skepse vůči opatřením na ochranu klimatu je tady větší. Nicméně, když se podíváme na průzkumy veřejného mínění napříč Evropskou unií, tak i v Česku je většina, která podporuje klimatická opatření. Dosud jsme se zabývali hlavně opatřeními v energetice, potažmo v průmyslu, trochu v zemědělství. Abychom dosáhli uhlíkové neutrality, tak opatření budou muset jít dál a budou se přímo dotýkat života lidí.
Můžete uvést nějaké příklady?
Jakými auty a na jaká paliva budou lidé jezdit, čím budou topit. K tomu, aby se podařilo dekarbonizovat, tak v podstatě musíme dekarbonizovat celou společnost. Musí se to týkat i zemědělství, které je tradičně vůči těmto změnám velmi rezistentní.
To ale znamená, že ty změny budou bolet a budou mít sociální dopady…
Toho si je EU vědoma a je to zohledněno v dopadových analýzách a balíku sociálních opatření. Když vypíchnu jedno, tak je to Sociální klimatický fond, který má být zaměřený na zmírnění sociálních dopadů a na zabránění energetické chudobě a chudobě týkající se dopravní obslužnosti. Proces to není jednoduchý a bez překážek. Ty balíčky se ale vzájemně doplňují a měly by ty negativní sociální dopady co nejvíce zmírnit a současně splnit klimatické cíle.
Takže společnost je nastavená tak, že chce něco s klimatem dělat, ale lidé nechtějí nést ty náklady a změnit svůj život?
Částečně to tak je. Každý má ochranu klimatu na žebříčku priorit jinde a jsou skutečně mnozí lidé, kteří mají problémy vyjít od výplaty k výplatě. Po začátku války na Ukrajině jsme viděli, jak se tahle skupina ocitla v riziku energetické chudoby. Je vidět, že pro sociálně slabší lidi jsou vyšší náklady na energie důležité, a na ty je nutné ta opatření zaměřit.
Na druhou stranu se také do energetiky v EU kvůli tomu investuje.
Jediný pozitivní produkt války na Ukrajině je to, že EU nasměrovala další prostředky k tomu, aby se snížila energetická náročnost a zvýšily se úspory. Takže to možná trochu paradoxně podpořilo dekarbonizaci.
A také nás to více emancipovalo, co se týče energetické závislosti na Rusku, které nikdy nemělo zájem, aby se Evropa zbavila fosilních paliv.
Samozřejmě. Rusko se sice zapojuje do mezinárodních jednání, ale určitě nepatří k hlavním pozitivním silám. V Rusku bude přechod v bezuhlíkovou ekonomiku asi ta nejdelší cesta.
V kampaních často zaznívají slova jako zrušení Green Dealu, ale když se podíváme na firmy, tak ony už nějakým způsobem začínají dlouhodobě počítat s tím, že je tady něco nastartovaného a že to budou muset plnit. Jde vůbec Green Deal ještě zrušit, když je to takhle rozjeté?
Když se řekne jednou větou: Zrušíme, opravíme nebo předěláme Green Deal, tak je to poměrně laciné volební gesto. Řada stran věděla, že to nejde snadno zrušit nebo jednoduše předělat. Bylo to jen lákadlo na voliče a Green Deal byl fackovací panák. Lidé si často ani nedovedou představit, co se pod ním skrývá.
Jaké zaznívaly lži?
Že nejsou žádné dopadové studie. Není to pravda, všechno je to doprovázeno poměrně detailními studiemi. Ale tím, že se to celé zkoncentrovalo do strašáka, aby se vyvolal dojem zlého Bruselu, který nám něco diktuje a kvůli kterému tady od roku 2035 přejdeme z aut se spalovacími motory rovnou na stromy. Je pravdou, že ta cesta bude náročná, bude to něco stát, ale prostředky, které jsou v celém tom systému, zejména díky emisnímu obchodování, jsou poměrně velké. Do velké míry si navíc jednotlivé státy rozhodují, na co je použijí. Důležité je, aby je státy použily co nejchytřeji.
Co by se stalo, kdyby Evropa ten problém ignorovala?
Ocitneme se na planetě, kde bude obtížné žít. Vlivy neřešené změny klimatu se také projeví na propadu hrubého domácího produktu, který se pro Evropskou unii odhaduje v tomto století zhruba kolem sedmi procent. Ekonomické dopady navíc významně převýší náklady, které by byly spojené s dekarbonizací, o zhoršení kvality života nemluvě.
Jan Dusík (49 let)
Nyní působí jako zástupce generálního ředitele pro klimatickou politiku v Evropské komisi. Dusík dlouhodobě působil na Ministerstvu životního prostředí ČR, kde se věnoval mimo jiné přístupovým jednáním a vztahům s EU v oblasti životního prostředí. Úspěšně koordinoval české klimatické diplomatické aktivity během českého předsednictví Rady EU v roce 2022 a vedl ministerská jednání na COP27 jménem EU. Je také významným členem arktického programu Světového fondu na ochranu přírody (WWF). V minulosti zastával pozice náměstka ministra pro ochranu klimatu, hlavního poradce pro strategické zapojení v Arktidě a Antarktidě při Programu OSN pro životní prostředí a regionálního ředitele pro Evropu v téže organizaci v Ženevě.
Když se vrátím k firmám. Jak se Green Dealu přizpůsobují?
Naprostá většina podniků si uvědomuje, že je to jednosměrná cesta. A primárně potřebují jistotu regulaci pro své plánování. Čili když to vezmu na příkladu aut se spalovacím motorem, tak automobilky vědí, že v roce 2035 už nebude reálně možné prodávat nová auta se spalovacím motorem.
Budou zatíženy plným poplatkem za emise, takže budou hůře prodejné. Automobilový průmysl teď ví, že má jedenáct let na to, aby se na to připravil a aby upravil výrobní postupy. A podobně to bude fungovat i v energetice. Vzpomínám si na českou debatu, kde se řešilo, jestli má být konec uhelných elektráren v roce 2038 nebo 2033, ale v reálu lze očekávat, že ten odchod od uhlí bude ještě dříve.
Uhlí bude ekonomicky nevýhodné a bude vytlačeno jinými technologiemi, které budou levnější. To je celá podstata toho evropského systému, že nás trh s emisními povolenkami postupně provede přechodem.
Takže když někdo říká, že chce Green Deal zrušit nebo ho nějak zásadně revidovat, tak do toho trhu vnáší i nějakou nejistotu a může to byznysu i škodit?
Do určité míry ano. Myslím, že to bylo vidět na příkladu právě automobilového průmyslu, jehož zástupci říkali: Prosím vás, už jste nám to takhle schválili, my už jsme na té cestě. A nejhorší, co by se nám mohlo stát, je, když nám to za dva roky změníte a budeme celé ty plány muset předělávat. Samozřejmě, když se podíváme na výrobu aut, tak to nejsou jenom velké automobilky, ale jsou to celé navazující řetězce subdodavatelů, takže je potřeba o tom přemýšlet v širším kontextu. Dostatečná jasnost, předvídatelnost a časový náběh regulace je asi to nejdůležitější, aby se na to průmysl mohl připravit.
Pomáhá v tom nějak i finanční trh?
Více se projevují požadavky na ozelenění investic. Nástroje finanční regulace, obchodovatelnosti a ekonomického zdraví podniků jdou ruku v ruce s regulací. Takže je to paralelní proces, který není jenom o tom, že něco předepsal Brusel. Podmínky pro úvěry a financování hrají zásadní roli.
To skoro zní, že se byznys ty cíle rozhodl splnit sám. Je tedy nutný tak radikální byrokratický zásah shůry?
Ta otázka je možná o celkové filozofii toho, jak funguje Evropská unie. Evropská unie je společenství 27 zemí, které funguje na systému společné regulace. Která se vyvíjí. Původně to byly jenom ty čtyři základní svobody, a postupně přibývají další oblasti. Na fungování směrnic a nařízení je založené celé fungování EU. Jsme založené jako společenství na dohodě o společné regulaci. Na trhu jsou emisní povolenky, které tlačí ty firmy, aby přešly na bezemisní technologii. Není to zákaz, ale daň svého druhu. Buď ji budete platit, nebo přejdete na jiný způsob, který není tak zdaněný.
Pokud se podíváme na trh, tak někdy ty cíle splní rychleji, než mu to nařídí úředníci a vlády. Příkladem je uhlí. Dá se to očekávat i v jiných oblastech?
Asi se to nedá říct paušálně. Když se podíváme na klimatické cíle, tak k jejich naplňování dochází dříve a ve větší míře, než si EU myslela v době, kdy byly přijímány. Je tam překročené to očekávání v čase i objemu. Nepůjde to ale donekonečna.
Proč myslíte?
Pokud máme cíl snížení emisí o 55 procent do roku 2030 a v roce 2050 chceme být na čisté nule, EU potřebuje být v roce 2040 na úrovni 90 procent. Ten poslední kousek bude složitější a mnohem nákladnější. Proto se mluví o kompenzacích u emisí, které nepůjdou technicky a s rozumnými náklady odstranit. Lepší je to nahradit offsety. Uvidíme, jak to bude s dalšími balíčky. Bude se rozbíhat Sociální klimatický fond, který bude sloužit ke zmírnění sociálních dopadů, a také mechanismus na zdanění uhlíku u produktů, které přichází do EU. Postupně se to bude celé vyhodnocovat. Volání po revizi Green Dealu je rozhodně opodstatněné, ale je to vlamování se do otevřených dveří, protože s přehodnocením předpisů se počítá od začátku a je to v nich zakotvené.
Může dojít k tomu, že se Green Deal zmačká a zahodí do koše?
To se nedomnívám a podle mě tomu nevěří ani ti, kteří po tom volají.
V tom případě ale šíří nepravdivé informace. Neměla by EU víc aktivně uvádět slova těchto politiků na pravou míru a oponovat jim? Třeba ti v Česku mají doslova volné pole působnosti.
Informací není nikdy dostatek. Část schopnosti to vysvětlovat jde za Evropskou komisí. Není to jen o Green Dealu. Historicky se EU vysvětlovat podstatu toho, co dělá a proč do dělá, nedaří. Populistické proudy napříč Evropou kvůli tomu sílí. Je i zodpovědností mainstreamových politických proudů evropské předpisy a politiky vysvětlovat. Nezaznamenal jsem třeba detailní debatu v Česku o schvalování národního energeticko-klimatického plánu, který odejde do Bruselu. Ve veřejném prostoru jsme se na národní úrovni nedozvěděli, co obsahuje za komponenty a co to přinese.
Právě tomuto balíčku se přezdívá „český Green Deal“. Kvůli němu vše zdraží víc, než by muselo. Je to pravda?
Jde o překlopení povinností, které přináší balíček Fit for 55 (o klimatické neutralitě do roku 2050). Z toho, co vím, tak tam není nic, co by šlo nad rámec evropské regulace. Většinou státy mají ty návrhy takové, že by se EU podařilo v součtu snížit emise jen o 51 procent. Takže vlády musí přepracovat své plány na základě připomínek Evropské komise, aby číslo vyšlo na schválených 55 procent. To, co řeší vláda, je reakcí na tenhle požadavek a nedomnívám se, že bychom dělali něco navíc, než je v tom evropském balíčku.
Hodně se v českých médiích psalo o tom, že by kvůli tomu mohl zdražit benzín a nafta. A to až o deset korun. Je to možné?
Odhady jsou od jedné koruny do deseti korun a uvidíme, jak to trh vyřeší a jak přesně se to odehraje. Tahle zkratka ale umožňuje, že se do Green Dealu trefuje snadněji. Samozřejmě se reálnost naplňování sleduje a nařízení se opravují. Musíme přeměnit tu transformaci do konkurenční výhody na globálním trhu a využít toho, že jsme jako EU lídry dekarbonizace. Můžeme pak ty technologie vyvážet i do zbytku světa. Je to i o uplatnění evropské produkce, a na tyto aspekty teď bude Evropská komise brát větší důraz.
Nezaspali jsme v tomto ohledu? Naopak se zdá, že řadu těch produktů jako soláry k nám dováží Čína. Stačí se podívat na české střechy, kde je řada z nich právě tohoto původu. Peking vlastně tu potřebu Evropy na snížení emisí dobře zobchodoval.
Konkurenční výhoda Číny je v celé řadě věcí dlouhodobá. Na druhou stranu tolik nekouká na sociální ani environmentální standardy. Odpovědí na to by mělo být, že tu dokážeme vyrobit kvalitnější věci a budou splňovat všechny standardy od emisí po bezpečnost. Bude tam větší životnost a třeba vaše auto nebude posílat osobní informace o jízdě do Číny. Musíme dokázat nabídnout evropskou alternativu. Pomůže nám zpoplatnění produktů, které při výrobě mají velkou uhlíkovou stopu a jsou dováženy do EU. Tam, kde ta klimatická regulace je nižší, tak výrobce musí doplatit ten rozdíl, aby se odstranila konkurenční výhoda za špinavou produkci.
Na druhou stranu, když tohle udělá jen Evropská unie, tak budeme mít zboží dražší než všichni ostatní, a naše zboží pro vývoz bude pořád stejně drahé. Všechny státy neřeší, že se produkt vyrobil levněji v neekologické továrně ve třetí zemi.
Když se to prezentovalo na globální úrovni, tak ty reakce jsou negativní a EU je obviňována z protekcionismu. Když se ale podíváme po světě, tak ten protekcionismus probíhá téměř u všech velmocí na světě. Cílem EU není ekonomické zdanění, ale aby byly omezeny emise tam, kde se vyrábí. Paralelně s tím probíhá řada strategických dialogů se všemi zeměmi. Budeme díky tomu mechanismu schopni pokračovat v dekarbonizaci v Evropě, aniž bychom omezili fungování částí evropského průmyslu, pro které ty náklady budou příliš velké.
Nemůže to zabít evropský export? Třeba Česko má proexportní ekonomiku a v našem zájmu je být konkurenceschopní všude, nejen v EU.
Je důležité se dívat, jakým způsobem se projeví regulace v Evropě do cen exportu a konkurenceschopni na světových trzích. Na druhou stranu, v některých sektorech, kde to jde těžko, jsou vytvořeny různé podpůrné programy, abychom byli schopni vyrábět čistě a byli konkurenceschopní. Nemělo by to být o tom, že tu budeme vyrábět co nejlevněji za každou cenu, protože se pak budeme vypořádávat s dopady. V české debatě často zaznívá jedna pokřivená informace, že Evropa má málý podíl na světových emisích a největší znečišťovatelé nedělají nic. To je velká dezinformace. Podobnou debatu jako my v EU zažívají v USA, Číně i Indii. My si ale prostě nemůžeme dál dovolit běžet proti zdi neřízené změny klimatu. Musíme s tím něco udělat všichni a jde teď o nastavení parametrů, jak k tomu cíli dospět. Všichni mají v programu dekarbonizovat ekonomiku, ale každý svým vlastní způsobem.
Nevypořádaly se s tím Spojené státy víc elegantně? U EU se často říká, že jsme začali investovat do obnovitelných zdrojů moc brzy – tedy když to bylo nejdražší.
Celkově ten systém evropské regulace funguje jinak než v USA a jinak než v Číně, kde je velká míra centralizace. Jde o to, abychom dokázali pracovat s diverzitou uvnitř EU a abychom dokázali reagovat na to, jak se ty trhy vyvíjejí. Musíme tu regulaci dělat rychle. To, že dekarbonizace bude něco stát, je pravda, proto ty dopady chceme co nejvíce omezit.
Přesto, nemohly jiné velmoci zvolit lepší strategii, která pro ně nebude tak bolestivá?
Uvidíme, jaký bude další vývoj. V USA nás třeba čekají volby a jak se projeví v té cestě, kterou vybrala Bidenova administrativa. Cílem EU je, abychom dokázali do budoucna vytvořit globální trh s emisemi a nezůstávala jen v rámci bublin EU, jednotlivých států USA či Japonska. Musí to mít globální princip a musí to přijmout všichni hlavní ekonomičtí hráči. Snaha EU je šířit ten systém a propojovat ho s ostatními.
Může se to povést? Není příliš naivní si myslet, že ho adoptuje celý svět?
Myslím, že se to daří. Když se podívám deset let zpátky, tak za tu dobu se povedlo rozvinout další systémy emisního obchodování. Princip regulace prostřednictvím zdanění uhlíku je stále širší. Navíc je to lepší cesta než tvrdé regulace, jako třeba u chemických látek. Je v tom ekonomická svoboda vybrat si řešení podle výhodnosti pro jednotlivé firmy.
Může se EU povést splnit cíl a být do roku 2050 uhlíkově neutrální?
Bude záležet na tom, jestli budeme schopni pokračovat v nastaveném trendu. Doufám, že nenastanou další události jako válka na Ukrajině, která odvedla pozornost od této agendy a uvedla do chodu další špinavé zdroje energie. Trend dekarbonizace to posunulo trochu zpět a válka má velké dopady v celé řadě oblastí, včetně ekonomických zdrojů, které mají vlády na opatření s klimatem. Otázkou také je, jestli to bude politicky akceptovatelné. Polarizace politické scény v EU narůstá a potřebujeme nějaký mainstreamový konsenzus. Navíc se ukazuje, že řešení jsou možná jednodušší a levnější, než se zdálo, a malování horších scénářů je pak často vyvráceno skutečností i kreativitou lidí. Doufám, že technologický vývoj agendě také významně pomůže a nebudeme spoléhat jen na baterie současného typu.
Může se to povést celosvětově? Jednotlivé scénáře teď nepůsobí moc optimisticky a řada vědců pochybuje, že zvládneme udržet klima v rozumné míře bez větších dopadů na lidstvo.
Ten úkol je čím dál těžší. K tomu útesu se blížíme pořád blíže a uhlíkový rozpočet, který svět má, se zkracuje rychleji, než by bylo potřeba. Jsme nyní na trajektorii 3,5 stupně oteplení. Závazky nás posouvají 2,6 až 2,7 stupně oteplení. Ani to ale nestačí, abychom zabránili masivním důsledkům změny klimatu a je potřeba ty cíle posouvat dál. Je globální konsenzus, že by to mělo být 1,5 stupně, a to nejspíše celosvětově povede k tomu, že se závazky budou ještě zpřísňovat. Nejen v EU. Na druhou stranu zůstávám optimistou, že je možné ten problém vyřešit.
Jaké budou vaše první kroky v úřadě? Oficiálně vám mandát začíná prvního září.
Až bude navržen komisař či komisařka pro změnu klimatu, tak bude probíhat jeho takzvané grilování v Evropském parlamentu. Musíme také propojovat agendu změny klimatu s dalšími částmi Evropské komise. To bude asi náplň pro mé příští dva měsíce. V listopadu bude další klimatická konference v Ázerbájdžánu, na kterou se bude EU muset dobře připravit. Na úrovni evropské regulace by se měly schválit cíle pro rok 2040. Musíme se domluvit, jaké číslo budeme mít, a to se musí propsat do Evropského klimatického zákona. Od toho se pak odvine další vlna regulace.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
