Ivo Dokoupil: Bohatství nemá žádný smysl

Ivo Dokoupil

Ivo Dokoupil Zdroj: archiv Ivo Dokoupil

V šesti ryze českých vesnicích v rumunském Banátu žijí asi dva tisíce krajanů, kteří nehostinnou krajinu nad Dunajem osídlili přede dvěma sty lety. Ve vesnicích vysoko na kopcích se mluví krásnou češtinou a život zde stále tak trochu připomíná začátek dvacátého století. Banátu podlehla řada cestovatelů, mezi nimi i fotograf Ivo Dokoupil, který se tamnímu fenoménu věnuje už deset let.

* E15: Když jsem byl v Banátu naposledy, působil dost tristním dojmem, ve vesnicích žili převážně staří lidé. Přestane český Banát za pár let existovat?

Hrozba zániku tady samozřejmě je, i když se životní úroveň v Banátu pomalu zvyšuje. Přesto je život v horách těžší než život v paneláku v Ústí nad Labem. Otevření hranic nabídlo našim krajanům snazší živobytí, jak říkají oni, a jde o to, co teď bude rychlejší. Jestli zlepšování podmínek v Banátu, nebo úbytek obyvatel v krajanských vesnicích. Ale je zde ještě jedno nebezpečí, a tím jsou větrné elektrárny, které si krajané schválili v blízkosti svých vesnic. Italská firma Enel zneužila jejich důvěřivosti, aniž by jim dostatečně zaplatila za zničení okolí. Pokud se tak omezí turistický ruch, krajané zůstanou bez příjmů, na které si zvykli, a to může být rozhodujícím impulzem pro zánik českých vesnic.

* E15: České vesnice v Banátu představují kulturněhistorickou kuriozitu, izolovaní krajané si udrželi jazyk i zvyky po dvě století. Proč je rumunské prostředí nepohltilo?

Protože české vesnice stojí izolované v horách na špatně dostupných místech. Na Gerníku například nebylo ještě před dvaceti lety zvykem jezdit příliš často dolů do údolí. Jednou týdně někdo jel s vozem do města, nakoupil sůl a boty pro celou vesnici, ale jinak byli krajané ve všem soběstační. Dalším důvodem bylo náboženství, krajané jsou až na malou výjimku katolíci, okolní Rumuni a Srbové jsou pravoslavní.

* E15: A proč se nevrátili hromadně do Česka třeba jako volyňští Češi?

Rumunsko není Kazachstán, kde byl program repatriace krajanů organizován. Lidé, kteří po revoluci organizovali pomoc krajanům v Rumunsku, celkem správně věřili, že se Rumunsko vrátí do Evropy a jejich podmínky se budou zlepšovat. Což se i stalo. Krajané se v Česku po těch dvou stech letech už necítí doma. Navíc česká společnost je dost xenofobní a jejich kulturní návyky jsou jiné, ať už jde o Volyňáky, nebo Banátčany. Těžko si v Česku zvykají a stýkají se především mezi sebou.

* E15: Do Česka za prací však z Banátu odešla většina mladých lidí. Víte, jak se jim tady daří?

Dostanou se ke mně jen střípky informací. Většinou bydlí někde v paneláku a pracují v automobilkách. Maminky z Banátu jim posílají jídlo a peníze vydělané šetrnou turistikou. Nevím, zda jsou v Česku opravdu šťastni, já bych asi nebyl. Proto také slýchávám, že by se chtěli vrátit domů. Ostatně několik rodin už se do Banátu vrátilo.

* E15: Když člověk navštíví Banát, připadá mu, že prošel branou času a vrátil se do poloviny minulého století. Co vás při první návštěvě Banátu nejvíce nadchlo?

Příběhy lidí. Téměř každý člověk tam má svůj vlastní silný příběh. Jak také jinak, to prostředí je dost drsné. Žít v horách daleko od města mezi lidmi, se kterými se celý život znáte. V zimě je drsná zima a v létě horko, v noci je tma, že nevidíte vlastní ruku. A většina lidí se živí prací na poli a pole nezajímá, zda se vám chce, nebo nechce a zda je dobré počasí, práce se musí udělat za každou cenu. Je to život plný odříkání a pokory – vůči sobě, ostatním i vůči bohu a přírodě. A v takovém prostředí vznikají velké lidské příběhy, jen zdánlivě obyčejné a všední. Když sedíte u rozehřátých kamen a popíjíte teplou slivovici, najednou chápete, že tady všude žijí hrdinové, jaké znáte jen z filmů, lidé, kteří prošli tvrdými zkouškami a zachovali si lásku, lidskost a toleranci k sobě navzájem. A také pochopíte jak nás „civilizace“ okradla o naše příběhy.

* E15: Proto jste Banátčanům věnoval kus svého života?

V Banátu má člověk možnost dotknout se něčeho vzácného, něčeho, co se těžko popisuje, něčeho křehkého uvnitř nás samých. Je tam kus naší národní minulosti, je to jakýsi živý skanzen, který zachovává to, co jsme tady v Čechách a na Moravě už dávno ztratili – možná kvůli složitosti moderního světa. Jejich svět je jednodušší, vše, co vás v Banátu obklopuje, je stvořeno lidskou rukou, vše má své pevné místo dané staletou tradicí, muž a žena v rodině, člověk v horách i člověk uprostřed lidí. Přijedete do vesnice, sednete si do kuchyně, zaposloucháte se do starobylé češtiny a najednou si tam připadáte jako doma. To každého zasáhne a lidé se sem vracejí „jako domů“, i když pocházejí z různých koutů Česka. Domy se tady nezamykají a snad každý zde cítí bezpečí domova, jaké poznal snad jen v dávném dětství.

* E15: Kolik času jste v Banátu strávil a jaké největší zážitky vám Banát a jeho obyvatelé přinesli?

Dohromady už jistě několik let. A stále se tam vracím. Nikde nevoní seno na seníku tak jako tady a nikde není tak krásná obloha jako na Rovensku. Mezi vesnicemi se většinou pohybuji pěšky, snad stokrát jsem prošel některé námi vyznačené trasy, v zimě, na jaře, kolikrát v noci nebo za svítání, když bylo třeba stihnout třeba křížovou cestu na Gerníku. Neustále nosím sedm kilogramů fotografické výbavy a mám v archivu desetitisíce fotografií. Těch krásných chvil byla spousta a přibývají další. A možná je mým největším zážitkem to, jak se člověk sám mění pod vlivem toho, co prožívá a s kým to prožívá.

* E15: Banát nabízí paletu zážitků: úžasnou přírodu, starosvětské vesnice, domácí kuchyni. Kolik Čechů jezdí do Banátu na dovolenou?

Počítám, že každý rok přijede do Banátu kolem pěti, možná sedmi tisíc turistů. Například Svatá Helena je v létě už docela přeplněná. Na druhé straně každý turista musí někde jíst a spát, a právě peníze za tyto služby pomáhají vesničanům přežít, protože v horách je jen minimum pracovních příležitostí. Kdyby bylo turistů nějak rapidně více, byly by s tím už vážné problémy a prostředí vesnic by se znatelně narušilo.

* E15: Netrpí turisté tím, že tam není co dělat?

Ještě jsem se nesetkal s tím, že by se turisté v Banátu nudili. Okolí všech vesnic je nádherné, navíc je každá z šesti českých vesnic úplně jiná, krajané jsou tam sestěhovaní z různých českých vesnic, mají jiný jazyk a trochu jinou mentalitu. Už to samo o sobě je zajímavé. Kolem vesnic jsme vyznačili trasy, aby se mohli turisté bezpečně toulat po okolí, vydali jsme turistickou mapu a spojili vesnice turistickými značkami. Máte možnost rybařit, projít si nádhernou soutěsku řeky Nera nebo si pronajmout koně a projet se kolem vesnic. A pokud máte dobrodružné sklony, můžete se toulat liduprázdnou divokou přírodou kolem řeky Berzásky, kde potkáte jen vlky a medvědy.

* E15: Pokud lze Banát v jeho stávající podobě zachránit, měla by tomu napomoci právě agroturistika. Co ještě je třeba udělat?

Pozvednout sebevědomí místních krajanů, neustále jim opakovat, že vlastní ohromný potenciál a že jen oni dokážou své vesnice udržet. Musí si uvědomit, že právě ta unikátnost, které oni často říkají „zaostalost“, je jejich velkou předností a může být i zdrojem zachování jejich domovů. Současně je třeba naučit je férově podnikat a nést odpovědnost za vlastní firmu. V Rumunsku bylo podnikání v dobách komunismu trestné stejně jako u nás a drobné živnosti jsou tam pořád díky úřednímu šimlu a obstrukcím ze strany státu vzácné.

* E15: Jak se díváte na pomoc českého státu? Byla dostatečná?

Díky tomu, že hodně úředníků z ministerstva zahraničí má k Banátu osobní vztah, podařilo se do rozvoje Banátu investovat dostatek prostředků. Zpočátku šly investice především do rozvoje infrastruktury, na budování cest, vodovodů a škol. Pak se ale ukázalo, že to nestačí, že hlavním problémem je nedostatek pracovních míst. Proto nyní pomoc pokračuje naším projektem, jehož cílem je pomáhat budovat pracovní místa. Je sice skromný, ale důležitý pro zachování kontinuity rozvoje oblasti. Také jsme prostřednictvím Člověka v tísni vypsali sbírku na pomoc Banátu.

* E15: Co všechno pro Banát zajišťujete?

Oficiálně mám jako koordinátor projektu na starosti rozvoj šetrného cestovního ruchu a drobného podnikání v českých vesnicích, zajišťuji školení ubytovávajících, aktualizaci webového portálu, údržbu turistického značení nebo sháním partnery a informace pro české podnikatele, kteří si chtějí v Rumunsku otevřít pobočku.

* E15: Vy se ovšem nevěnujete jen Banátu, ale i dalším zemím a právě teď odjíždíte na Ukrajinu. Co tam budete dělat?

Díky Banátu jsem se jako expert na vesnický cestovní ruch dostal k projektu obnovy turistického značení na území Podkarpatské Rusi, kde právě slavnostně otvíráme sedmistý kilometr značení. A letos jsem dostal úžasnou nabídku obnovit turistické značení v horách celého Krymu. Pracovat jsme začali na jaře a už máme 150 kilometrů tras. Pak mně čeká Kavkaz, Pamír, Bajkal a Himálaj. Značené turistické trasy vedou lidi do hor a zpět k přírodě. A také spojují lidi, což je dnes třeba jako nikdy dřív.

* E15: Projel jste většinu zemí bývalého Sovětského svazu? Proč vás jako fotografa přitahuje právě tato část světa a ne dnes módní jihovýchodní Asie či Latinská Amerika?

Je to mou konzervativností. V podstatě necestuji, jen se vracím na místa, která jsem si jednou zamiloval, kde jsem svým dílem „doma“, kde mám své kořeny a staré známé. A jako průvodce tam přivádím další lidi, ani ne jako turisty, ale jako poutníky. Tak trochu je nutím, aby zažívali to, co jsem zažíval já, aby se vlivem toho putování proměňovali. To je přece hlavní rozdíl mezi turistou a poutníkem. Turista si jen odškrtává navštívená místa, poutník se proměňuje uvnitř sebe. Letos jsem byl s turisty už pojedenácté na Soloveckých ostrovech, snad nejsvatějším místě Ruska. A jako vždy jsem se vrátil s poutníky, neboť ta cesta je zásadním způsobem proměnila.

* E15: Na svých cestách se setkáváte s tvrdým životem a bídou. Co vás putování po zapomenutých krajích naučilo?

Že peníze a bohatství nemají žádný smysl. Naopak lidi odvádějí od smyslu k nesmyslům. Čím výše půjdete do hor, tím krásnějšího člověka tam potkáte. Proto nerad jezdím od nás z jesenických kopců do údolí. I když jsme bohatí a žijeme pohodlně, musíme se naučit vážit si všeho tak, jako bychom o to měli každou chvíli přijít, jakoby to byla velká vzácnost. Náš pohodlný život v dostatku nám často neumožňuje poznat pravou hodnotu věcí a vztahů, okrádá nás o pokoru, skromnost a vděčnost. Lidé žijící těžce toho většinou o těchto věcech vědí daleko více než my.

V podstatě necestuji, jen se vracím na místa, která jsem si jednou zamiloval, kde jsem svým dílem „doma“, kde mám své kořeny a staré známé. A jako průvodce tam přivádím další lidi, ani ne jako turisty, ale jako poutníky

Ivo Dokoupil (45)

Jako reportér, fotograf a průvodce se specializuje na země bývalého Sovětského svazu a Mongolska, které mnohokrát navštívil. Od roku 2000 se věnuje dokumentaci života krajanů v rumunském Banátu. Jeho fotografie z Banátu získaly ocenění v prestižní soutěži Czech Press Photo, vydal turistického průvodce Banátem. Od roku 2004 koordinuje projekt rozvoje šetrného cestovního ruchu v českých vesnicích v rumunském Banátu a současně je autorem webového portálu banat.cz.

Čtete rádi E15.cz? Dejte nám hlas ve finále ankety českého internetu v kategorii zpravodajství.