Strávil třicet let v diplomatických službách Izraele. Nyní se osmašedesátiletý Daniel Shek pokouší využít své bohaté vyjednávací schopnosti a zkušenosti k záchraně desítek lidí, které od loňského října stále vězní palestinská teroristická organizace Hamás. A přestože poslední vývoj naznačuje, že uzavření příměří v Pásmu Gazy je na spadnutí, podle Sheka může každý den v zajetí navíc znamenat pro některá rukojmí rozsudek smrti.
Aktuálně se angažujete v neziskové organizaci The Hostages and Missing Persons Families Forum (Fórum pro rukojmí a nezvěstné osoby), jejímž cílem je záchrana rukojmí zadržovaných Hamásem. Můžete podrobněji popsat kdy a proč tato iniciativa vlastně vznikla a co konkrétně dělá?
Byl to zcela spontánní krok. Zakladatelem naší organizace je izraelský podnikatel Asaf Pozniak, jehož blízcí byli 7. října na hudebním festivalu Supernova a po teroristickém útoku Hamásu byli několik dní nezvěstní (později se zjistilo, že nepřežili – pozn. red.). Ve snaze je najít tedy obvolal pár přátel a během 48 hodin se k němu připojily stovky dobrovolníků. To je typicky izraelská věc, že se dokážeme rychle semknout v těžkých časech.
Postupně tak vzniklo hnutí tvořené právníky, lékaři, mediálními stratégy a dalšími profesionály, kteří využívají veškeré své know-how, kontakty a zdroje, aby pomohli rodinám unesených a pohřešovaných lidí. Za poslední čtyři měsíce se nám povedlo odvést spousty skvělé práce a jsme financováni výhradně soukromými dárci, neutratili jsme ani haléř ze státního rozpočtu.
Jakou roli v tomto hnutí hrajete vy?
Vstoupil jsem do této iniciativy asi tři dny po jejím vzniku společně se skupinou dalších bývalých diplomatů. Staráme se o její komunikaci a mezinárodní vztahy. Jako nevládní organizace nemůžeme vyjednávat přímo s Hamásem, děláme ale vše ostatní. Potkáváme se s členy izraelského parlamentu a se zahraničními lídry, píšeme dopisy, propojujeme vlivné osobnosti. Zkrátka pracujeme pro rodiny rukojmí. Děláme vše, co je v našich silách, aby se na ně nezapomnělo a jejich blízcí se mohli vrátit domů.
Na Česko-izraelském fóru v Praze jste prohásil, že máte poprvé v životě pocit, že vaše práce má opravdu smysl.
Za tímto výrokem si stojím. Víte, diplomacie je z velké části abstraktní. Většinou na vlastní oči nevidíte, jaké dopady má vaše práce na běžné lidi. Teď pracuji pro běžné lidi. Je to často emocionálně náročné, ale poprvé ve své kariéře mám pocit, že někomu doopravdy pomáhám. Možná je to ale jen tím, že jsem dnes starší a sentimentálnější.
V poslední době to vypadá, že se většina veřejné pozornosti soustředí hlavně na situaci v Pásmu Gazy. Je obtížné udržovat příběh rukojmí a povědomí o tom, že to byl Izrael, kdo byl napaden jako první, stále ve středu mediálního zájmu?
Jako novinář jistě chápete, že udržet jakýkoli mediální zájem o událost, která se stala před čtyřmi měsíci, je obtížné a samozřejmě nás to stojí spousty úsilí. Válka v Gaze stále probíhá, takže zájem o ni je větší. Paradoxně nám pomáhá, že příběh rukojmí je jediným komponentem na izraelské straně, který je také aktuální, protože všichni rukojmí dosud nebyli osvobozeni. A myslím, že si nikdo nemusí vybírat stranu konfliktu k tomu, aby měl pochopení a soucit pro rodiny obyčejných civilistů a pro jejich ženy, děti nebo staré rodiče, kteří byli uneseni ze svých domovů a jsou násilím zadržováni v příšerných podmínkách.
Máte nějaké zprávy, jak jsou na tom rukojmí teď?
Hamás v tuto chvíli zadržuje 136 osob. Některé z nich jsou po smrti. O ostatních nemáme žádné zprávy, nicméně když vezmeme v úvahu, že jsou už přes 120 dnů vězněni v podmínkách, kde mají nedostatek jídla, vody, denního světla, čerstvého vzduchu či lékařské péče, což víme od těch, co byli propuštěni, je prakticky jisté, že nikdo z nich nemůže být v dobrém zdravotním stavu.
To znamená, že každým dnem se snižuje šance na jejich přežití a záchranu?
Ano, čas je teď nesmírně důležitý. Každý den nebo týden v zajetí navíc může být pro mnohé z těchto lidí otázkou přežití, nebo smrti.
Hamás propuštění rukojmí podmiňuje uzavřením příměří. Část izraelské společnosti si ale podle světových médií přeje ve válce pokračovat.
Izrael má nyní dva hlavní cíle – porazit Hamás a osvobodit rukojmí. Nedokážu odpovědět na otázku, který z nich je pro naši zemi důležitější. Vím ale určitě, který je naléhavější. Vyhrát válku můžeme i za tři měsíce. Rukojmí tolik času nemají. Proto naše hnutí upřednostňuje jejich záchranu před všemi ostatními aspekty konfliktu. Myslím, že Izraelci, kteří to vidí jinak, jsou ve výrazné menšině.
Žijete v Izraeli. Můžete popsat, jak válka s Hamásem doléhá na tamní obyvatele a ekonomiku?
Bydlím v Tel Avivu, což je velmi živé a rušné město. Prvních několik týdnů po útocích ze 7. října tam bylo úplně mrtvo. Obchody, bary a restaurace zavřely. Z pochopitelných důvodů. Jednak byla spousta lidí povolána do armády a také nikdo neměl chuť se jít po takové tragédii bavit. To už dneska neplatí a život se víceméně vrátil do normálu. Ekonomika ale strádá, zejména proto že firmám chybějí pracovníci. Na druhé straně je třeba říct, že izraelské hospodářství bylo před válkou v dobré kondici, takže s útlumem se zvládne vypořádat, byť ne donekonečna.
Proč podle vás izraelské bezpečnostní složky nedokázaly zabránit útokům 7. října?
Kéž bych to věděl. Jak mohl Hamás zaskočit jednu z nejschopnějších zpravodajských služeb na světě? Tuhle otázku si dnes klade každý obyvatel Izraele, ale odpověď na ni neznáme. Až přijde čas, tak to důkladně prošetříme a zodpovědní jedinci za to budou muset nést odpovědnost. 7. říjen 2023 byl den, kdy stát porušil nejzákladnější povinnost vůči svým občanům, kteří spoléhali na jeho ochranu. Také proto teď stát nesmí váhat se záchranou rukojmí. On je dostal do této hrozné situace, je jeho povinností to napravit.
Z průzkumů vyplývá, že většina Izraelců je nespokojená s vládou Benjamina Netanjahua a jejím přístupem ke konfliktu s Hamásem. Měl by Netanjahu rezignovat?
Nejsem příznivcem Benjamina Netanjahua, ale na tom nezáleží. On je premiér a nese odpovědnost za tuto válku a za své občany. Pokud tuto odpovědnost nechce, ať rezignuje.
Palestinské úřady kontrolované Hamásem tvrdí, že izraelská vojenská odveta v Pásmu Gazy si vyžádala životy více než 27 tisíc civilistů. Dá se těmto číslům věřit, a pokud ano, proč jsou počty civilních obětí tak vysoké?
Nevím, jak moc jsou tyto údaje správné, nicméně i kdyby zemřela jen polovina, je to strašné. Strašné! Mám v Gaze několik palestinských přátel, se kterými pravidelně komunikuji přes WhatsApp a soucítím s nimi. Je to ale Hamás, koho by měli vinit ze své situace. Lídři Hamásu věděli moc dobře, co se stane, pokud zaútočí na Izrael. Jak tohle vím? Protože se teď někde schovávají a nechávají civilisty v Gaze nést následky. Když mi lidé říkají, že by měl Izrael okamžitě vyhlásit příměří, vždycky jim připomínám, že až do 6. října 2023 jsme měli dokonalé příměří, které mohlo přetrvat ještě velmi dlouho. Byl to Hamás, kdo se ho rozhodl porušit.
Vadí vám západní protesty na podporu Palestinců?
Nevadí mi a plně je respektuji, pokud probíhají demokratickou cestou. Bohužel, tyto demonstrace jsou často spojené s projevy násilí a antisemitskými hesly. Osobně bych nechtěl, aby mě někdo podporoval takovým způsobem.
Jaký je ideální scénář, podle kterého by se současná válka dala ukončit?
Momentálně jsem pro uzavření příměří, pokud bude součástí dohody propuštění všech rukojmí. Příměří jako takové ale nemůže být naším konečným cílem, protože co pak? Za čtyři měsíce se do sebe pustíme znovu? Řešení tentokrát bude muset být mnohem radikálnější než v případě předchozích konfliktů.
Ideální by bylo, kdyby finální dohoda skončila nejen ukončením konfliktu v Gaze, ale také normalizací izraelských vztahů se Saúdskou Arábií a zaručily by se za ni Spojené státy. Vždycky jsem podporoval otevření dialogu o vytvoření samostatného palestinského státu. I to může být součástí řešení. Nemůžeme vrátit to, co se stalo, můžeme se ale pokusit to přetavit v něco pozitivního. Možná že je tahle válka posledním šokem, který přiměje všechny hráče v regionu, aby konečně dostali rozum. Vím, že je to možná bláhová myšlenka, ale stále doufám, že se to stane.
V posledních týdnech se ale naopak zdá, že v regionu roste napětí a celý Blízký východ stojí na pokraji širšího konfliktu. Útoky jemenských povstalců na lodě v Rudém moři, zabití amerických vojáků v Jordánsku, střety mezi Izraelem a libanonským hnutím Hizballáh…
Je to tak. Mám obavy, že tohle všechno přeroste ve větší konflikt. I proto by měly boje v Gaze skončit co nejdříve, protože tím zmizí záminka pro další strany, aby sahaly po zbraních. V tomhle kontextu je nutné si uvědomit ještě jednu věc – konflikty, které jste zmínil, mají ve skutečnosti jediného původce – Írán. Oficiálně se tváří, že se ho to netýká, ale je to jeho vláda, kdo podporuje a využívá Húsíje či Hizballáh a posílá je jako pěšáky na bitevní pole. Írán je skutečný nepřítel. Neříkám, že bychom se s ním měli vojensky vypořádat, o tom já nerozhoduji, je ale důležité vědět, kdo stojí za tím vším.
Takže krize v Rudém moři bude pokračovat, dokud neskončí válka v Izraeli?
Nemusí skončit ani potom. Občanská válka v Jemenu vypukla dávno před 7. říjnem. Je těžké dělat nějaké odhady.
Daniel Shek (68)
- Je synem českých Židů, kteří byli za druhé světové války vězněni v Terezíně. Oběma se podařilo holocaust přežít a později se přestěhovali do Izraele.
- Daniel vystudoval historii a francouzskou literaturu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Následně sloužil v izraelské armádě a nakonec vstoupil do diplomatických služeb, kde strávil více než třicet let.
- Několik let úzce spolupracoval s pozdějším izraelským prezidentem a nositelem Nobelovy ceny míru Šimonem Peresem.
- V letech 2006 až 2010 byl izraelským velvyslancem ve Francii.
- V současné době je ředitelem diplomacie v neziskové organizaci The Hostages and Missing Persons Families Forum (Fórum pro rukojmí a nezvěstné osoby), která usiluje o záchranu izraelských rukojmí, zadržovaných teroristy Hamásu.
Co může Česká republika udělat pro záchranu izraelských rukojmí?
Česko je pravděpodobně největším přítelem Izraele v Evropě a Evropa má možnost vyvíjet politický nátlak na ty, kteří jsou součástí vyjednávání s Hamásem. Takže mluvte se svými partnery. Nenechte, aby byl příběh rukojmí zapomenut, a zachovejte nám svou podporu.
Zmínil jste vřelý vztah mezi Českem a Izraelem. Podle premiérova poradce pro národní bezpečnost Tomáše Pojara je ale tento vztah spíše „platonický“ a naše státy nejsou opravdovými strategickými spojenci. Co na to říkáte?
Už třináct let nejsem v aktivní diplomatické službě čili pan Pojar má nepochybně lepší přehled o současných poměrech. Určitě má pravdu v tom, že strategické spojenectví by mělo zahrnovat společné strategické cíle a ty nemáme. Česko nehraje významnou roli na Blízkém východě. Na druhé straně jsem přesvědčen, že je možné mít pevné a přátelské vztahy i bez společných strategických cílů. Je mnoho jiných oblastí, ve kterých to dokazujeme každý den.
Řadu let jste pracoval po boku bývalého izraelského prezidenta Šimona Perese. Chybí současnému Izraeli výrazné politické osobnosti, jako byl on?
Jednoznačně. Řekl bych ale, že nedostatek lídrů je globální problém, se kterým se potýkají i Spojené státy nebo spousta zemí v Evropě. Se Šimonem Peresem jsem pracoval v raném stadiu své kariéry, vedl izraelské ministerstvo zahraničí, když jsem tam poprvé nastoupil. Měl na mě obrovský vliv, na to, jak přemýšlím jako diplomat, i v řadě jiných ohledů. Moc se mi po něm stýská.
